Okamura narazil v Berlíně na dno. Šéf SPD ztrácí dech v Česku i v mezinárodní politice Tomio Okamura je lídrem české národovecké scény už třináctým rokem. Na podzim k tomu ještě dosáhl politického vrcholu – stal se předsedou dolní komory českého parlamentu. Mimochodem dnes slaví narozeniny. Jeho proslov na konferenci pořádané německou AfD v Berlíně byl však přijat velmi rozpačitě. Někteří přítomní poslanci se dokonce zvedli a odešli, což ostře kontrastovalo s bouřlivými ovacemi pro bývalého prezidenta Václava Klause. Nabízí se otázka: je Okamura úspěšný jen doma, zatímco v zahraničí jeho sláva uvadá? Transnacionální vazby jsou, jakkoliv se to zdá být paradoxní, pro evropské krajně pravicové strany mimořádně důležité. Dávají tím svým stoupencům, kteří jsou samozřejmě také konzumenty příspěvků ze sociálních sítí, jež neznají hranice, najevo, že jejich projevům se dostává sluchu i mimo tuzemskou scénu. Že tedy každá z evropských nacionalistických stran tvrdí, že je její země na prvním místě? Nevadí, v principech se všichni shodují. Žádná stranická rodina však není jednolitým celkem. Nejmenším společným programovým jmenovatelem „pravicově populistické internacionály“ je kritika migrace, napadání globalizace a šíření konspiračních teorií vyplývajících z odmítnutí vládnoucích elit. Mimo to však narazíme na různé odstíny: pro země střední a východní Evropy je důležitá otázka podpory či nepodpory ruského postupu na Ukrajině, jinde zase sociální zabezpečení vyplývající z dlouholeté hegemonie levicových stran. Tomio Okamura po celou dobu svého působení v politice ničím zvláštním nevybočoval. Svoji pozici si upevnil během „migrační krize“ v letech 2015–2016, postupně stupňoval i svou rétoriku směrem k Evropské unii a v poslední době přimíchal i promírovou složku. Angažoval se v evropské frakci Identita a demokracie až do evropských voleb v roce 2024, které znamenaly zlom. Krajně pravicová scéna na kontinentu nabobtnala do takových rozměrů, že má nyní své zástupce celkem ve třech frakcích. Nejumírněnější z nich reprezentuje strana konzervativců a reformistů (ECR), bývalý maďarský premiér Orbán si vytvořil trumpistickou alianci Patrioti pro Evropu (PfE) a na Okamuru zbyl nejdrsnější extrém v podobě Evropy suverénních národů (ESN). Z hlediska Okamurových mezinárodních kontaktů lze rok 2024 pokládat za klíčový. Před evropskými volbami se na černé listině u ostatních stran objevila německá AfD. U té totiž vyšly najevo dva zásadní problémy, se kterými se většina tehdejších spojenců odmítala smířit. První byly silné vazby nejužšího vedení strany na ruské a čínské zájmy. Do kauz spojených s šířením vlivu těchto velmocí v Evropě se zapletla přímo spolupředsednická dvojice, což už bylo na některé příliš. Druhou vadou na kráse byly neonacistické a nenávistné projevy členů prakticky na všech úrovních. Nic z toho však Okamurovi a jeho SPD nebrání v tom, aby se stranou, která v Německu dnes vévodí volebním průzkumům, spolupracoval dál. Letošní rok však potvrdil, že ani s AfD, byť se navenek jeví spojenectví jako pevné a bezproblémové, si Okamura nenotuje ve všem. Konání brněnského sudetoněmeckého sjezdu v květnu obnažilo rozpory, které mezi sebou strany v přístupu k historickým otázkám mají. Lídr SPD si zahrál na klasickou českou protiněmeckou strunu, která se zdála být z české politiky již zcela vyhnána. Na druhé straně hranice si přisadili především bavorští politici. V místním zemském sněmu navrhli poslanci AfD memorandum odsuzující tehdejší usnesení českého parlamentu, které sjezd kritizovalo. To s velkou hrdostí prosadila právě SPD. Členové mládežnické organizace pak šli ještě dál a předsedu české sněmovny kritizovali nebývale otevřeně. I když se s odstupem času zdá, že brněnský sjezd zakryla jiná agenda, SPD neváhají kritici rozpor s Němci připomínat. Okamura na diametrálně odlišný postoj nemá odpověď. Ba co hůř – přestávají stačit i dokola omílané pseudoargumenty, kterými své stoupence zásobuje celou svou politickou kariéru. Tomio Okamura i Radim Fiala se odkazují na písemné ujednání mezi SPD a AfD, ve kterém měly obě strany stvrdit, že se nebudou dívat do minulosti, ale půjdou dál. Něco takového odpovídá i staré deklaraci z doby vzniku frakce Identita a demokracie. Je však vypovídající, že na zcela očekávané otázky týkající se odlišných postojů si Okamura ani v době konání sjezdu nepřipravil žádné věrohodné odpovědi. První možností je, že byl otázkami natolik zaskočen, že zkrátka reakci neměl vůbec připravenou. V takovém případě by se ale měl předseda dolní komory parlamentu zamyslet nad vyhazovem těch, kdo mu připravují podklady. To, že kritika přijde, bylo dlouho patrné. Druhou možností je, že v portfoliu jeho krizové komunikace není žádná odpověď, která by byla dostatečně srozumitelná a jednoduše vysvětlitelná. To určitě možné je. Pokud je tohle ale platná varianta, nemá o svých voličích SPD příliš valné mínění. Třetí variantou je pak podcenění situace. Okamura čekal, že téma brzy vyšumí, a ono se to nestalo. Řešení? Stejné jako v případě první možnosti. Otázky nad připravovanými podklady vyvolává i Okamurovo páteční vystoupení na historicky prvním kongresu o demokracii, který pořádala na půdě německého parlamentu AfD. Projev předsedy sněmovny na rozdíl od promluvy bývalého prezidenta Klause neodkazoval prakticky k žádným tématům, se kterými by se posluchači, mezi kterými byli z valné části poslanci nebo regionální politici německé strany, dokázali identifikovat. Sudetské Němce Okamura logicky vynechal, ani slovo ale nepadlo třeba ani o podpoře Ruska nebo Digital Service Act. Přitom projevy Okamurových německých protějšků dokládaly, že právě tohle jsou pro ně stěžejní témata. Okamura se naopak jal v projevu budovat domácí bitvy. Kritizoval Ústavní soud i prezidenta – a u některých vyvolal zmatení, protože jim byl jako „český státní prezident“ celou dobu představován přítomný Klaus. Postěžoval si na to, že je trestně stíhaný za plakát s politickým názorem, který se nápadně podobá propagaci AfD v Německu. Z jeho proslovu bylo patrné, že si nikdo z jeho poradců nedal vůbec žádnou práci s tím, zmapovat si, kdo na místě bude projev poslouchat. A viditelně zklamaní byli i někteří politici. Sám jsem seděl přímo v hloučku poslanců AfD, z nichž někteří se prostě zvedli a odešli. Jiní si zase při proslovu, který zazněl v češtině, vůbec nenasadili sluchátka se simultánním překladem. Ale je možné, že německé poslance jen podceňujeme a že stejně jako jejich bavorský kolega Petr Bystroň umí česky… V médiích se v posledních týdnech objevily spekulace, že se Okamura chystá do politického důchodu. Seznam zprávy přišly s informací, že předseda sněmovny o tomto scénáři otevřeně mluví s novináři ve sněmovních kuloárech. Možná je tak „berlínský Okamura“ přesně tím, na kterého si budeme muset zvyknout i doma. Zcela se zacyklil v pěti frázích, které dokola opakuje, a vůbec v žádné debatě nejde do hloubky problému. Tím se dost liší prakticky od všech, kdo se na krajně pravicové scéně v Česku vyprofilovali v posledních letech. Jindřich Rajchl nebo Petr Macinka si na hloubkové struktuře svých argumentů a jejich štiplavosti naopak zakládají. A právě díky mnohem důvěryhodnějšímu obhospodařování voličů, kteří slyší na boj proti „zelenému šílenství“ nebo zlým elitám a destruktivní Evropské unii, jsou právě Motoristé pro Okamurovu politickou budoucnost, chce-li ještě nějakou mít, největší hrozbou. Okamura spojenectví s AfD potřebuje. Vlivem dezintegračních tendencí v Evropském parlamentu na sebe tyto strany zbyly. SPD se už nemůže chvástat společnými mítinky s Marine Le Pen, Geertem Wildersem nebo Matteem Salvinim, protože ti všichni už bojují úplně jiné bitvy. Předseda české sněmovny se namísto toho může objímat se slovenskými neofašisty z Republiky nebo Alicí Weidel, která se s ním patrně vůbec sbližovat nechce. Zatímco Klaus je ikonou a maskotem, který za celou svoji politickou kariéru vybudoval hodnotový svět, který AfD vyznává a respektuje, Okamura do společného přátelství přichází pouze se zdvořilostními frázemi a „falešnou a prázdnou“ rétorikou. Existuje ještě jeden pragmatický důvod, který SPD a AfD drží pohromadě. Okamurova strana stále intenzivněji kopíruje podobu kampaní svých německých přátel. V posledních dnech SPD dokonce představila nové logo, které vytvořila marketingová společnost pracující též pro AfD. Tento kalkul je od Okamury možná v něčem logický, avšak až směšně jednoduchý: chceme stejné kampaně, protože pak budeme mít ve volbách stejné výsledky. Tento přístup zcela ignoruje fakt, že v Německu je AfD v pravém smyslu alternativou vůči umírněné politice. V Česku voliči takových alternativ mají hned několik a Okamura rozhodně nepatří mezi ty nejpracovitější. Není pochyb o tom, že na domácí půdě má Okamura zhruba všechno, co chtěl. Naplnění došla jeho mocenská dohoda uzavřená s Andrejem Babišem, která zajistila lukrativní místa čelním představitelům strany. Pár míst zbylo ještě pro některé další významné politiky. Zbytku poslaneckého klubu i bývalých poslanců ale zbyly oči pro pláč. V Okamurově plánu tito lidé nikdy nefigurovali. A i když si teď v zákulisí stěžují do značné míry po právu, svůj osud si už před lety zpečetili sami. Okamura se ale jinak bez většího úspěchu snaží prodávat úspěchy ve vládě a snad jako by i počítal s tím, že volební souboj s Andrejem Babišem a Petrem Macinkou ho už dál trápit nemusí. Je teď těžké predikovat, jestli skutečně Tomio Okamura v politice skončí. Ani jeho postoje nejsou, podobně jako ty Babišovy, kdovíjak stálé. Vyhlídka na poklidný politický důchod mu však určitě může dodat zdání klidu. To by se projevilo tak, že i v domácí politice začne svoji práci odbývat podobně, jako si nedal záležet na berlínském proslovu. A taky to může mít i jiné příznaky toho, když se někdo úplně přestane snažit. Křeslo předsedy sněmovny určitě leckoho může uchlácholit. Klid na palubě ale může v tomto případě vytvořit solidní paniku v podpalubí.