Přímá volba a její dědictví. Už se ho nezbavíme KOMENTÁŘ KOMENTÁŘ Komentáře ÚTOK NOŽEM Německá policie pátrá po neznámém muži, který ve středu večer na stanici metra Viehofer Platz v Essenu napadl osmapadesátiletou bezdomovkyni. Žena utrpěla někol ... 22:15 UMĚLÁ INTELIGENCE 21:40 - 00:01 - 00:01 - 00:01 - 00:01 - 00:01 - 21:40 - Vychvalovaný německý systém Skynex se v boji na Ukrajině neosvědčil. Nedokázal zničit ani jeden dron21:14 - 20:29 - 19:39 - Dustin Hoffman, hlavní festivalová hvězda, dorazil do Varů. Před ním Jesse Eisenberg a Harvey Keitel19:07 - 18:51 - 18:32 - 18:05 - 18:02 - 17:33 Prvotní příčinou současných kompetenčních sporů mezi vládou a prezidentem je to, že hlava státu je v Česku volena přímo, tvrdí někteří komentátoři. V zásadě s nimi souhlasím, byť ta současná kolize vyplývá i z nějakých aktuálních okolností. Nepochybně je ale pravda, že zavedení přímé volby vneslo do ústavního systému novou a těžko řešitelnou tenzi – je někdo, jehož mandát je extrémně silný, ale jeho možnosti ovlivňovat běh politiky tomu neodpovídají. Tohle napětí bude s postavou českého prezidenta spojené bez ohledu na to, kdo tu funkci bude zastávat. Snad jenom v případech, kdy hlava státu a momentální vládní garnitura budou patřit do plus minus stejného tábora, nebude tolik znát. Z hlediska vyváženosti a vůbec logiky systému by tedy bylo lepší, kdyby přímá volba neexistovala. To je ale dnes jen čistě teoretická úvaha. Příslib zrušení přímé volby by v kampani působil jako spolehlivý repelent na většinového voliče. V tomhle se Česko roku 2026 neliší od Česka roku 2012, kdy byla přímá volba schválena. Hlavní argument na její podporu tehdy zněl: Lidé to chtějí. A skutečně chtěli, mohl tomu napomoci i průběh volby prezidenta parlamentem v roce 2008, v němž šlo jen těžko vidět vyjádření esenciální důstojnosti parlamentní demokracie. Ale nebylo to, myslím, rozhodující. Politická třída, která se tehdy již potýkala se značnou mírou nedůvěry, se dostala do vleku veřejného mínění, které se tehdy – stejně jako dnes – zdálo jednoznačné. Tak proč to lidem nedopřát, když fakticky zas o tolik nejde… Taková rozhodnutí bývají právem označována za populistická. Navíc se ten předpoklad ukázal jako v jednom o hledu dost nepřesný – v přímé volbě nejde o nic, ale o dost. Už před jejím zavedením někteří politici a komentátoři upozorňovali na nesystémovost a potenciální rizika přímé volby. Asi jsme je měli poslouchat líp. Například já se tehdy spolu s většinou mýlil. Vliv přímé volby se ale neprojevuje jenom nějakou tenzí v ústavním systému, do nějž vnesla jeden neodstranitelný protiklad. Prudce akcelerovala proces, kterému se dnes říká rozdělování společnosti. Lidé ji vzali za svou trochu moc. Vlastně by se dalo říct, že mnozí z nich v dobách prezidentských kampaní naplňují ideál angažovaného občanství – diskutují, agitují, nasazují se. Přímá volba ale v politice velmi výrazně posílila prvek prudkých osobních konfrontací mezi lidmi „dole“. Je taky jaksi divácky velmi vděčná, přehledná. Ve finále stojí jedni proti druhým, nic se složitě nepřepočítává, nekombinují se povolební koalice. Vítěz je jasný a jednoznačný, je evidentní, že na každém hlasu záleželo, obsazení funkce prezidenta není výsledkem kompromisů a složitých vyjednávání, jak lid řekne, tak to bude. Temnou stránkou té předvolební občanské angažovanosti je ale to, že přenáší politické spory na mezilidskou úroveň. Kdo byl zklamaný nebo rovnou zhnusený výsledkem volby prezidenta parlamentem, mohl svoje naštvání směrovat na „ty nahoře“. Teď vidí „viníky“ v lidech kolem sebe a kampaň – tedy střet dvou přehledně definovaných táborů – nikdy nekončí. Zavedení přímé volby v Česku se odehrálo v plus minus stejné době jako ostrý nástup sociálních sítí a tyhle dva fenomény vytvořily značně ničivou synergii. V takové situaci vyznívají velmi naivně (nebo taky velmi účelově) lamentace nad tím, že prezident není prezidentem všech, není dost nadstranický a tak dále a tak podobně. Způsob, jímž ta volba probíhá, kampaně, jež jí předcházejí, míra averzí, jež vyvolá, jsou přece dostatečnou zárukou, aby český prezident takový nikdy nebyl. Nedá se přece čekat, že z emocionálně velmi vyhroceného volebního procesu vzejde na obláčku usazený nadstranický usmiřovač. Vždycky to bude člověk stranický, byť třeba ne ve striktně partajním slova smyslu, a je pošetilé po něm vyžadovat něco jiného. Tahle země zažila trojí prezidentské volby. Není to moc, ale něco se už z té opakované zkušenosti vyvodit dá. Víckrát jsem slyšel debaty o tom, zda je Petr Pavel faktickým vůdcem české opozice – a je-li, zda je to pro něj z hlediska znovuzvolení výhodné. Je to v něčem podivná debata. Ano, pokud by byl neformální hlavou opozice prezident, jistě by to byla nelichotivá výpověď o schopnostech opozice parlamentní. Ale že je Pavel reprezentantem opozice, se přece rozumí samo sebou. A požadovat po něm, aby pro veřejnost hrál nějakou jinou roli, která neodpovídá povaze funkce hlavy státu, jak se v Česku po zavedení přímé volby rýsuje, je, myslím, pomýlené. Spíš by od něj bylo namístě očekávat, že tu roli nebude popírat, ale snažit se ji hrát jistě důstojně, ale taky co nejúčinněji. × PREZIDENTSKÉ PRAVOMOCI SPOR VLÁDY S HRADEM ECHO SALON O SUMMITU NATO