Prosím, nečmárejte po kiosku! KOMENTÁŘ Nedávno jsem měl v jednom podcastu (ne, nebyla to naše porada) odpovědět na otázku, co mě v Praze v poslední době potěšilo. Měl jsem trochu problém si na něco konkrétního vzpomenout, čehož jsem pár minut po skončení rozhovoru litoval. Říká se tomu l’esprit de l’escalier: správná odpověď vás napadne až na schodišti, zkrátka když už je pozdě. Měl jsem totiž říct: Obnova a oprava kubistického kiosku v parku u hlavního nádraží! Ano, to mě potěšilo tak, že když jsem to asi před dvěma měsíci viděl poprvé, byl jsem chvíli nadšený – asi jako když vám nečekaně v květináči rozkvete něco už beznadějně seschlého. Ta kubistická budka je totiž něco jako malý architektonický klenot posazený do místa proudícího davu lidí, kterým zde posílá pozdrav moderní a sebevědomá Praha. Tak to mohlo být zamýšleno před sto lety, kdy se tam stánek objevil. Praze tehdy na sobě záleželo. Měla představu, že jako hlavní město nově založeného státu se má prezentovat stylově, vkusně a originálně. Dbalo se na detail, vizualitu, kvalitu a vkus. Dobře měly vypadat i takové maličkosti, jako byly kandelábry, odpadkové koše, veřejné záchody, obrubníky či reklamní sloupy – prostě všechny ty věci, které nám nyní nestojí za řeč. Plodem této dnes už opuštěné touhy po stylu a kvalitě byla i tato trafika, svým způsobem podivná perníková chaloupka v rondokubistickém stylu. Její autor není bezpečně znám. Běžně se uvádí, že by to mohl být významný architekt Pavel Janák, ale i na Wikipedii se dočtete, že neexistuje dokumentace, a tedy ani průkazné autorství. Spekuluje se o Josefu Gočárovi, jenž v té době navrhoval dřevěné domy u letiště Kbely. Každopádně podoba kiosku, jeho hravé geometrické tvarosloví, příjemná barevnost a útulnost spojená s výstředností byly připomínkou časů, kdy i trafika mohla být elegantní a krásná. Neměla a nemá to však vůbec jednoduché! Není totiž právě českým zvykem se o takové věci starat – respektive staráme se o ně, až když je zachraňujeme. To se stalo na poslední chvíli v roce 1980, kdy se jí těsně před likvidací ujal památkový úřad a poskytl jí jakousi ochranu. Nemohla se tedy zničit, což ale neznamená, že jí byla poskytnuta péče. Přežívala v cyklech: jednou za deset patnáct let se natřela a pak se nechala být. Když v ní fungovala trafika, přece jen bylo nutné ji občas aspoň utřít nebo před ní zamést. Později se do ní nastěhovala vekslácká směnárna, do poloviny se nelegálně natlačil bankomat a kiosek už byl jen zprzněnou karikaturou kdysi důstojného tvaru. Většině lidí to bylo fuk. Citlivější člověk odvracel zrak a utvrzoval se v názoru, že v Čechách si ničeho nevážíme a už vůbec nejsme schopni udržet takové malé perly, které nám sem nakladly jiné časy. A najednou se chodec řítí od Bolzanovy ulice na nádraží, zrychluje krok a vtom vidí, že kiosek rozkvetl novými barvami do obnovené krásy! Chodec se zastavil a dojatě na to zíral: městský úřad učinil to, co má, tedy se s péčí řádného hospodáře postaral o majetek, který mu byl svěřen. Sice už se dnes jen těžko najde provozovatel, neboť čas klasických trafik pominul, ale aspoň je zachován objekt – to malé umělecké dílo, které by si mělo každé kulturní město hýčkat. Není všechno marné… Zhruba před měsícem se na stále ještě svítivě bílém a červeném nátěru objevily první čmáranice, první tagy. Teď už jich je na ubohém kiosku plno. Lze očekávat, že invaze čmáranic bude pokračovat. Ekzém naší doby zachvátí malý kubistický domeček zanedlouho celý. Stáhne ho do svého hnusného chaosu a potvrdí nám, že proti silám destrukce jsme bezmocní. Dokud nám to bude lhostejné, tak zcela určitě.