Všeobecně ovšem panovalo přesvědčení, že tohle je za námi a že nyní jde spíše o funkci a estetiku, o které diskutují experti či veřejnost, ale nikoliv politici. Že už není pravicová a levicová architektura, jen ta dobrá a špatná. Ale to není pravda. Politická architektura se vrací na scénu. Nejvíc je to vidět ve Spojených státech, kde chce prezident Donald Trump stavět veřejné budovy v klasickém stylu navazující na antiku či případně styly Anglie 19. století. Povoleno je i trochu renesance či maličko baroka. Protože to je to správné americké, zatímco moderna je woke a zběsile levicová. Spoustě lidí to zní jako výstřelek, ale tohle přesvědčení se šíří mezi nacionálně-pravicovými stranami i jinde ve světě. Například někteří politici Alternativy pro Německo kritizují moderní architekturu jako špatnou cestu, která podkopává „tradiční a kulturně zakořeněné představy o obytných prostorech“. Přitom to ukazuje na příkladu Bauhausu, tedy škole umění, designu a architektury, která vznikla v roce 1919 a jejíž členy kritizovali a později pronásledovali nacisté. Není divu, že to u mnohých vzbuzuje určitou nervozitu. Nevědí, co si přesně představit pod proklamovanou vlasteneckou kulturní politikou některých nových či novými lidmi ovládnutých pravicových stran. Recept na špatnou architekturu Dokonce i u nás někteří pravičáci chválí tento přístup. Podle nich je skvělé, že třeba Trump chce měnit veřejný prostor, kulturu a estetiku, a modeluje jej k obrazu svému. Že tím podporuje konzervativní agendu, a dokonce že konečným cílem by měla být kulturní hegemonie a ovládnutí veřejného prostoru. Protože moderní architektura je progresivistická, bojuje s klimatickou změnou a tím pádem je ošklivá. Je to zrcadlový odkaz kritiky zleva, která tvrdí, že o tohle Trump usiluje, naznačuje, že je tak trochu jako nacisté, kteří chtěli ovládat veřejný prostor a tím i společnost. Podle těchto levičáků je pak konečným cílem konzervativců, přes klasický architektonický sloh, ovládnout společnost. Ano, architektura se stala dalším pólem kulturních válek a lidé začínají věřit, že to, v jakém architektonickém stylu se staví, má být rozhodnuto politicky a že se má stavět v určitém slohu nejlépe bez výjimek. Jenže to není tak jednoduché. Ani v minulosti neexistoval čistý politicky daný stavební sloh. Například neoklasická monumentální architektura nebyla jen výrazem pravice nebo nedej Bože pouze fašismu a nacismu. V této architektuře se stavělo třeba i v meziválečné Československé republice a její prvky jsou i na sociálně-demokratických stavbách ve Vídni. Zrovna tak avantgarda, pravicí dnes často kritizované hranaté tvary, nejsou znakem veškeré levice (v SSSR se avantgardisté se zlou potázali) a používali je chvíli i italští fašisté a pak americké banky a velké korporace jako odraz moci Ameriky. Když se podíváme do historie, tvar budovy sám o sobě není politický a politický není ani architektonický styl. S čestnou výjimkou některých tvrdých diktatur a i tam pronikly do architektury často „disidentské“ prvky. Žádný architektonický styl totiž není a priori dobrý nebo špatný a už vůbec neexistují pravicová a levicová okna, pravicové sloupy a levicové římsy. Problematické je naopak otrocky se upnout na jeden styl, prosazovat ho bez diskuse a kreativity. To je totiž recept na špatnou architekturu. Je ovšem otázkou, kolik lidí si to v dnešní době kulturních válek ještě uvědomuje.