Tehdejší komunistické komentáře o Izraeli a jeho konfliktech byly protiizraelské, zatímco značná část zvláště té československé nekomunistické a vzdělanější populace naopak fandila Izraeli, který považovala za slabšího „Davida“ vzdorujícího arabskému, resp. muslimskému Goliášovi. Většina arabských států, ale i většina Palestinců nakonec víceméně uznala existenci Izraele, a v souladu s tím trvá na „dvoustátním“ řešení vzniklé situace tak, jak je předpokládala již rezoluce Rady bezpečnosti z roku 1948, opakovaně potvrzovaná dalšími rezolucemi. Naděje na realizaci tohoto řešení od roku 2009 postupně slábly po nástupu izraelských pravicových vlád. Ty opakovaně odmítaly požadavky většiny světové veřejnosti a stále otevřeněji dávají najevo, že jejich cílem je plné ovládnutí palestinských území na základě rozšiřování židovských tzv. osad, vyhnání nebo podrobení Palestinců a budoucí vznik „Velkého Izraele“ zahrnujícího veškerá relevantní území. Po demokratickém převratu v roce 1989 všechny naše vlády udržovaly s Izraelem výrazně nadstandardní vztahy. Velká většina naší veřejnosti (včetně mě) obdivuje, čeho Izraelci při budování svého státu dosáhli, a je ochotna zavírat oči před tím, že úspěch „projektu Izrael“ byl a je provázen utrpením Palestinců. Izrael se vždy řídil nevyřčenou, ale neochvějně realizovanou zásadou „vy jste nám zabili x našich nevinných, my v odvetě zabijeme desetkrát víc vašich nevinných“. Běžnou reakcí na palestinské teroristické činy byly kolektivní tresty, jako zboření domů, v nichž žili ti teroristé se svými rodinami. K recentní extrémní eskalaci palestinsko-izraelského konfliktu došlo po útoku příslušníků palestinského hnutí Hamás 7. října 2023 na Izrael a následné brutální izraelské odvetě v Gaze. Počet palestinských obětí této pomsty mnohonásobně převyšuje počet těch izraelských, většina budov v Gaze byla systematicky zničena a pohled na Gazu z letadla dnes připomíná varšavské ghetto po potlačení tamního židovského povstání v roce 1943. Tohle přirovnání mi připadá obzvláště bolestné… Řada mezinárodních renomovaných lidskoprávních organizací, jakož i Mezinárodní trestní soud, hodnotí izraelský likvidační postup a šokující počet palestinských civilních obětí jako genocidní. Česká vláda (a bohužel zřejmě i většina české veřejnosti) je ale jiného názoru – evidentně nemá problém s izraelskou snahou učinit z Gazy neobyvatelné území a paralelně plně obsadit a anektovat stále skrovnější zbytky palestinských území na západním břehu Jordánu. Většina našich západních spojenců dává sice více či méně hlasitě najevo nesouhlas s izraelským postupem, ale prakticky žádné reálné sankční kroky proti němu nepodniká. Dokonce i moji blízcí a mnozí přátelé jednání Izraele ospravedlňují poukazem na to, že palestinské hnutí Hamas přece před téměř 3 lety napadlo brutálně Izrael, a ten prostě nyní dělá vše pro to, aby se nic podobného už nemohlo opakovat. Pro mě je tenhle argument nepřijatelný. V první řadě – je prostě neuvěřitelné, že izraelská ostraha hranic s územím Gazy nebyla na onen útok Hamasu připravená. Přitom je známo, že o plánech takového útoku, včetně technických detailů, izraelští zpravodajci dlouho předem věděli, a přesto je politici ignorovali. Těžko se ubránit dojmu, že to nebylo jen náhodným opomenutím, ale že zodpovědným izraelským politikům měl takový útok posloužit jako silná záminka pro jakési „konečné řešení palestinské otázky“, zničující odvetu bez přílišných ohledů na počet jeho obětí, což umožní realizaci dlouhodobých plánů směrem k vytvoření kýženého „Velkého Izraele“. Moji izraelští přátelé říkají, že vládnoucím extremistům proto ani moc nevadil ten vysoký počet izraelských obětí, protože ten právě měl přesvědčit jak vlastní občany, tak světovou veřejnost o nezbytnosti maximálně tvrdé pomsty. Podobně cynický je ale i přístup Hamasu – i jeho představitelé prohlašovali, že jim ten obrovský počet palestinských obětí vyhovuje, protože poslouží k morální diskreditaci Izraele. A tohle se Hamasu opravdu povedlo… Je známo, že Izrael díky svým vynikajícím zpravodajským službám měl informace o místech pobytu prakticky všech důležitých (ale i méně důležitých) představitelů Hamasu, takže je mohl likvidovat přímo v jejich bytech či úkrytech. To, že byly prováděny drtivé útoky na budovy, ve kterých se pravděpodobně skrývali nejen velitelé teroristů, ale i nevinní občané, je prostě nepřijatelné. Zkusme si jen představit, že třeba během občanské války v Severním Irsku by britská vláda podobně srovnávala se zemí odbojné katolické čtvrti Belfastu… Je smutné, že v českém mediálním prostoru jasně převládají příspěvky bezvýhradně podporující brutální izraelský postup, který je v souladu s většinovým českým anti-arabským a anti-muslimským rasismem, a který odmítá jakoukoli kritiku Izraele jako antisemitismus, a to přesto, že respektované mezinárodní lidskoprávní organizace izraelský postup odsuzují, a že mezinárodní trestní soud stíhá několik čelných izraelských politiků. Já považuji izraelský cílevědomý genocidní postup za kontraproduktivní a jsem z něj smutný, protože fatálně diskredituje Izrael a sionismus v očích světové veřejnosti, která mu ještě donedávna byla celkem příznivě nakloněna. Jsem ovšem příjemně překvapen tím, jak i během válečného konfliktu fungují v Izraeli nezávislá média (např. deník Haaretz) dávající široký prostor i tvrdě kritickým hlasům a připomínající Izraelcům i světu chování biblických proroků, kteří často odsuzovali zlo páchané těmi, kdo tehdy vládli, i jejich poddaných. Uvažujeme-li o racionálním řešení oněch již skoro osmdesátiletých problémů spojených se vznikem a existencí státu Izrael, jeho konflikty s blízkými i vzdálenějšími nepřáteli a nerespektováním rezolucí Rady bezpečnosti OSN, často zaznívají utopické nápady à la vystěhovat těch několik milionů Palestinců, žijících dnes na Izraelem okupovaných územích a v uprchlických táborech, na nějaké území poskytnuté některým arabským státem (na mysl přichází třeba část Sinajského poloostrova), zajistit jim štědrou podporu od Západu a hlavně od pohádkově bohatých ropných států, a tento nový územní útvar velkoryse přebudovat. Něco podobného se přece kdysi odehrálo i v případě Izraele, ale vlastně také v případě německých vyhnanců z několika evropských zemí po 2. světové válce. Takové řešení by se docela líbilo i mně, ale je třeba si přiznat, že je to z řady důvodů prostě nemožné. Co tedy možné je? Snad jakýsi návrat ke stavu před 7. říjnem 2023 a jeho postupný vývoj směrem k Velkému Izraeli provázený dalším vzájemným násilím a postupným vypuzováním Palestinců, nebo naopak nějaký dystopický scénář, podle něhož většina sekulárních Židů postupně odejde do zámoří z Izraele stále více militarizovaného, ztrácejícího životně důležitou americkou podporu a ovládaného ultrakonzervativní a stále početnější, demograficky rychle posilující ultraortodoxní pravicí, jakýmsi židovským Talibánem. To není jen můj amatérský názor. V Izraeli mám řadu vědeckých kolegů, ba i několik přátel, kteří zcela sdílejí moje kritické názory a hovoří dokonce o katastrofě historických proporcí, která může v kombinaci s tamními demografickými problémy a zhoršením vztahů s USA vážně ohrozit budoucnost tohoto státu. Počkejme si nějakých 50 let a uvidíme, jak to dopadne…