Prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon o konci ochrany ruštiny. Jde o oficiální ukončení už dávno – a často militantně – nedodržované normy, jež vycházela z Kyjevem akceptované Evropské charty regionálních či menšinových jazyků. Ovšem to, stejně jako mnohé jiné neblahé jevy, leckterým svobodomyslným zemím starého kontinentu nepřekáží. Prakticky zároveň se totiž po předchozích zdrženích rozeběhl přístupový proces k přijetí Ukrajiny do EU. A dokonce se rokovalo o možnosti porušení všech dosavadních přístupových norem, jen aby mohl válčící stát vstoupit do Unie už napřesrok. V reálu je ruština na Ukrajině znevýhodňována, ba pronásledována už léta. A dost o dlouhodobě nastolovaných poměrech vypovídá, že mnoho Ukrajinců ukrajinsky neumí. Anebo používá, přes dlouhodobou snahu státních struktur o ukrajinizaci, jakousi jazykovou směs zvanou suržik. Ostatně nevybíravý tlak na ruskojazyčné oblasti před lety přispěl k zažehnutí občanské války na východě země. Zásah proti povstalcům byl nazýván „protiteroristickou operací“ a jeho důsledky se promítly do rozpoutání dnešního masivního mezistátního měření sil. Střetu ilegálně zahájeného Ruskem s jeho imperiálními ambicemi, leč po mnoho let systematicky provokovaného. Spojovaného se snahou začlenit Ukrajinu do NATO. A také proto od počátku zástupného. Což stojí za připomenutí, neboť těžko zapomenout, kolikrát byla u nás tato zjevná skutečnost agresivními propagandisty označována za tzv. proruský narativ. Neboli odsuzující nálepku, po níž netřeba dále přemýšlet. Nepochybně se u nás najdou „příkladní demokraté“, kteří si též čerstvé oficiální posvěcení jazykového útlaku na Ukrajině snadno vysvětlí. Asi jako všechny předchozí kroky Kyjeva na cestě ke zkorumpovanému vojenskému autoritářství, jemuž není cizí potlačování politických stran, médií i náboženského vyznání. Podobná (sebe)zdůvodnění se nejlépe uskutečňují pomocí omšele absurdních zvolání, že Kyjev bojuje za demokracii a chrání nás před vpádem Ruska. Nezřídka se tito lidé překrývají se skupinou, jež nedovede pochopit složitou válečnou konfrontaci mezi zájmovými bloky jinak než skrz invazi pěti armád Varšavské smlouvy roku 1968. Či dokonce tragickou Mnichovskou dohodu. Mýtus Stepana Bandery Verdikt proti ruštině potvrzuje i rozšiřuje fakt, o němž se ještě vcelku nedávno rovněž nedoporučovalo veřejně hovořit. Je součástí proudu stále stupňovaného zapojování ukrajinské ultrapravice do skutečné veřejné moci. Osvědčuje další vzestup veřejné úlohy místních extremistů, kteří často ohňovými pochody, velkými Banderovými portréty a hajlováním uctívají „hodnoty“ genocidních předchůdců za druhé světové války. Dotčený společensko-politický proces má své hluboké kořeny a rozhodně není výhradním produktem posledních vypjatých let s nespočtem ztrát na životech. Šovinistické, ba neonacistické bojůvky byly efektivně využity už během Majdanu, přičemž se jim dostalo vydatné cizí pomoci. Bez obrovských zahraničních dotací či jiné pomoci by se dávno neobešla ani stávající Zelenského garnitura. Ta jinak nemálo investuje do znesvěcování tradic ukrajinských příslušníků Rudé armády, bojovníků proti hitlerismu s jeho místními kolaboranty. Kdežto na druhé straně si dává záležet na výpravnosti oficiálních státních pohřbů z ciziny dovezených těl těch „správných“ Ukrajinců. Druhoválečných zločinců, jimž se jinak obecně dostává značného uctívání. Čímž je mimo jiné paradoxně posvěcováno leccos z dlouhodobé ruské propagandy. Nemusí jít nutně jen o území Ukrajiny. Stojí přece za připomenutí neskutečně skandální potlesk vstoje na počest bezmála stoletého veterána ukrajinských SS, jenž se už před třemi lety odehrál v kanadském parlamentu. Za přítomnosti prezidenta Zelenského. Tomu před pár dny jeho polský kolega Karol Nawrocki odebral Řád bílé orlice, nejvyšší vyznamenání své země. „Oslavováním banditů a vrahů UPA dokázal, že Ukrajina není mentálně připravena být součástí evropské rodiny,“ řekl nedávno Nawrocki. Existují však i daleko umírněnější postoje vůči neblahému vnitropolitickému vývoji Ukrajinské republiky. A to v celé řadě západních zemí, jejichž vůdcové jsou evidentně až příliš hluboce spojeni s košatou podporou Kyjevu. Tudíž se dozvídáme další manipulativní kontext nové ukrajinské státní ideologie. Hluboké změny prý nastaly až po nelegálním ruském napadení roku 2022. Není to samozřejmě pravda, jelikož leccos odstartoval již bezprostřední vývoj po zmíněném Majdanu neboli Revoluci důstojnosti. A jak se v reálu – navzdory veškeré materiální, finanční, zpravodajské i propagandistické pomoci spojenců – stále zhoršuje situace válčící Ukrajiny, chřadne autorita místních zkorumpovaných vůdců. Pořád otevřeněji se tudíž opírají o bojechtivé pravicové radikály. Ač je jasné, že situace vlastní země už může být napříště jen horší. Trefně danou situaci popisuje známý kanadsko-ukrajinský politolog Ivan Katchanovski. Ano, ten, jenž prokázal, že na Majdanu pálili z míst ovládaných vzbouřenci cizí odstřelovači. Takto odhaluje cynismus těch, kteří jinak stále hovoří o potřebě spravedlivého míru: „Zelenského moc, a dokonce jeho život závisejí na pokračování války.“ Fakta nelze donekonečna přehlížet a hrozná východoevropská válka bude pokračovat přesně tak dlouho, dokud o ni budou její donátoři stát.