Poznali to muži symbolizující stranu Motoristé sobě i současnou vládu, Ota Klempíř a Petr Macinka, o víkendu na folkloristickém festivalu ve Strážnici. Klempíř byl v pátek vypískán, Macinka, který chtěl v sobotu publikum oslovit, byl přehlušen skandováním „vypadni!“. Je to normální? Kdybychom se řídili zásadami Gutha-Jarkovského, museli bychom říci, že ne. Guth-Jarkovský by se zřejmě hlásil ke komunikaci a výměně názorů místo k pískotu, bučení či nadávání. Ale v situaci, kterou i značná část publika na folkloristickém festivalu nepokládá za normální, ten protest až tak překvapivě nevyzní. Vypískáni, aniž by pochopili proč Za poražené, někdo by řekl za trouby, pak působí právě ti, kteří byli vypískáni a nepochopili proč. Jako třeba americký viceprezident Vance, když přijel na zahájení zimních olympijských her do Milána a hrozně se divil, že ho publikum vybučelo. Či jako v listopadu 1989 soudruh Štěpán, tehdejší šéf pražských komunistů, když přišel mezi dělníky ČKD, tedy „mezi své“, a překvapilo ho, že ho vypískali. Řekněme rovnou, že přímé paralely mezi dnešní „údajnou totalitou“ a situací před listopadem 1989 tu smysl nemají. Napíše-li někdo na web, že když veřejnoprávní televize „ustřihla“ vystoupení Jarka Nohavici na hokejbalu, tak jde o totalitní manýry, sám působí směšně. Vždyť stejná ČT dávala o pár dnů dříve film Rok ďábla s Nohavicou v hlavní roli. A kdyby tu byla opravdu totalita, nikdo by o tom nemohl svobodně psát na web, nanejvýš pokoutně do samizdatu. A teď se vraťme do Strážnice. Dobře – ač nechtěně – to trefil sám Macinka, když halasícímu publiku říkal: „Jsme na folklorním festivalu, ale vy z toho děláte festival politický. Zbláznili jste se? Ani za bolševika to nebylo. Za bolševika byl Festival politické písně jinde, nikdy ne tady, vy to z toho děláte teď.“ Tohle míří k jádru věci, ale do značné míry i proti argumentaci Motoristů. Radikální gesta na akcích komerčního popu Festival politické písně, jak ho připomněl Macinka, býval v Sokolově. Ale přinejmenším v éře komunistické perestrojky, řekněme v letech 1987–1989, bylo zřejmé, že politická gesta či výroky se objevují na akcích masově konformního charakteru i na festivalech komerčního popu. Když zaznělo politické gesto tam, rezonovalo o to silněji. Folkloristická Strážnice samozřejmě není festival komerčního popu. Ale její publikum tvoří – bez urážky – v jádru konformisté. Lidé, kteří si cení lidové hudby, s níž vyrůstali. Kteří si cení festivalu s osmdesátiletou historií. To je docela důležité. Tam zazní politické gesto silněji. Kdyby se výstupy proti Klempířovi a Macinkovi odehrály v ryze nekonformním prostředí, třeba na anarchistickém CzechTeku nebo na undergroundovém festivalu v Trutnově, bylo by to tak nějak v rámci očekávání. Je to názor okrajové society, velmi specifické menšiny, říkalo by se potom. Ale co říci, když se to odehraje ve Strážnici? Na festivalu velmi tradicionalistickém a – opět bez urážky – konformním? Na akci, kterou pořádá Národní ústav lidové kultury, příspěvková organizace Klempířova ministerstva? To už je úplně jiná liga. Tam už nemá smysl říkat, že provokovala nějaká poblázněná či radikální menšina. Chtě nechtě to může připomínat některé známé akce z let 1987–1989. Pro jistotu zopakujme. To fakt není paralela dneška s totalitou. Ani náhodou. Ale můžeme nacházet společné znaky třeba v tom, že na zcela konformních akcích mohou zaznívat radikální hlasy protestu. Třeba jako v září 1987 v plzeňském Lochotíně, když na Mírovém koncertu Olofa Palmeho (konformnější název být nemohl) vystoupili západoněmečtí pankáči Die Toten Hosen. Když je pak vystřídal Michal David, publikum na něj házelo štěrk. Nebo v září 1988, když na festivalu Písní za mír, na folkové Lipnici, moderátor Jan Rejžek pozval na pódium přítomného Václava Havla (bylo to jeho první veřejné vystoupení po téměř dvaceti letech). „Škoda kaňky na akci jinak smysluplné,“ napsalo k tomu Rudé právo. Nebo v červnu 1989, když na konformní Bratislavské lyře pozdravila americká písničkářka Joan Baezová z pódia Václava Havla i Chartu 77. Nebo též v červnu 1989, když na konformní Děčínské kotvě, televizí přenášeném festivalu, Michael Kocáb řekl do mikrofonu, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Když i ve Strážnici, tak to už všude Jistěže nic z toho není paralelní s dneškem. Až na jednu věc. Pokud se na folklorním festivalu ve Strážnici ozvou tak silné hlasy nespokojenosti a protestu, měli by to brát přítomní politici, strana Motoristé sobě i vládní koalice, docela vážně.