Též vláda zjevně nesouhlasí s dalším prezidentovým tvrzením, a sice že se s vládou shodne na obranné politice. To je zjevná nepravda, prezident se proti vládě v otázkách obrany vymezoval mnohokrát a tedy usilování vlády o vlastní prezentaci politiky před spojenci v NATO je zcela legitimní. Další rovinou je splnění rozhodnutí Ústavního soudu. Tohoto úkolu se vláda chopila hodně alibisticky a formálně. Přesně v duchu spekulací, že prezident s vládní delegací sice poletí, ale bude mít místo „někde u záchodků“. Je úplně absurdní, že vláda s prezidentem nejedná o tom, co by mohl v Ankaře dělat a kde by mohl být užitečný a zároveň aby nekřížil plány vlády. To se vůbec neděje, naopak obě strany si dávají ultimáta, aniž by spolu nějak jednaly. To je špatné. Premiér sice dnes vyzval prezidenta, aby se svého práva vzdal a tentokrát na summit NATO nejezdil. Ale tohle měli pánové spolu projednávat už dávno, možná měsíce. Řešit to pomocí vzkazů na tiskovce vlády není vůbec solidní. Dalším trikem je převedení problému na úroveň úředníků, jako by výměna „papírů“ mezi hradní kanceláří a ministerstvem zahraničí mohla zajistit nějakou politickou dohodu. Obě strany kompromis odmítají, respektive to, co prezident nazývá kompromisem, není vůbec kompromisem pro vládu. Oboustranná umíněnost Prezidentská kancelář dlouhodobě samostatně připravuje prezidentův program, de facto proti vládě a bez konzultací s Černínským palácem a navíc to působí dojmem, že prezident pečlivě připravil ve spolupráci s Ústavním soudem „trik“, kterak celý summit NATO odebrat vládě a získat jej pod kontrolu Hradu. Prezident tvrdí, že jeho postavení mu dovoluje, aby si vybral, co se mu na summitu NATO hodí a líbí a toho se účastnil, zbytek pak „velkoryse“ přenechá vládě. Z tohoto pohledu není divu, že vláda prezidentovi nevěří a nechce mu dát žádný prostor. Je zřejmé, že válka mezi vládou a prezidentem pokračuje a o kompromis se nepokusí žádná ze stran. Možná prezident podá další kompetenční žalobu a Ústavní soud jí bleskově vyhoví pomocí předběžného opatření, kterým vládě opět nařídí například rozsah prezidentovy delegace, případně kde má prezident mluvit. Obě strany svou umíněností ukazují, že nechtějí a nebudou spolupracovat, že se nedohodnou a že kompromis je pro ně nepřijatelný. Výroky ministra Macinky jsou mnohdy dětinské, nicméně požadavky Petra Pavla jsou také konfrontační a po výroku brněnských soudců mluví, jako by řídil tento stát a vláda byla jeho pomocným orgánem. Takhle daleko snad ještě nejsme. Zatím lze konstatovat, že politici selhávají a ústava, která byla psána ve velkorysém duchu, naráží na malost politickou i lidskou.