A rozhodnutí Ústavního soudu ohledně kompetenční žaloby pak může posílit roli hlavy státu v ústavním systému. Macinkova extrémní kohabitace se zatím evidentně vyvíjí jinak, než ministr zahraničí plánoval, ba skoro protikladně. Předseda Motoristů ji hodlal pojmout jako sérii „domácích vězení“, která prezidenta Pavla zaženou do kouta, a tedy do úlohy bezmocné figurky s patřičně sraženým hřebínkem i kreditem ve veřejnosti. Využil skutečnosti, že šéfuje koaliční straně, bez níž vláda ztratí parlamentní většinu, a hodlal si „vydupat“ prezidentovu absenci na summitu NATO – pro bývalého vojáka i vysoce postaveného funkcionáře samotné Severoatlantické aliance obzvlášť bolestivou. Nicméně tvrdě narazil. Prezident si účast vymohl pomocí předběžného opatření Ústavního soudu. A pokud někdy na podzim padne v Brně rozsudek, jenž dá prezidentovi skutečně za pravdu, vznikne tak precedent, který Macinkovu mstivou strategii domácího vězení pro hlavu státu asi definitivně pohřbí. Emotivní výlevy předsedy Motoristů i jejich čestného prezidenta Filipa Turka, jenž by prý Ústavní soud dokonce zrušil, asi nemá cenu seriózně rozebírat. Ve veřejném prostoru však od počátku celé kauzy poletuje narace o přechodu k prezidentskému nebo poloprezidentskému systému čili o ústavním puči, o který se prý Petr Pavel pokouší – nikoliv překvapivě zaznívá z úst členů i fanoušků současné vlády, ba zejména přímo dotčených Motoristů. V prezidentském systému je ale prezident ústředním představitelem výkonné moci, nepůsobí tam žádný premiér, vláda není kolektivním orgánem rozhodujícím ve sboru, závislým na důvěře parlamentu, nýbrž pouze souborem jedinců řídících konkrétní resorty dle prezidentova výběru. K prezidentskému systému lze tudíž dojít pouze zcela radikální změnou ústavy, nikoliv tak, že si prezident Pavel přes Ústavní soud vymůže účast na summitu organizace, kam od začátku za Českou republiku jezdí primárně prezidenti včetně těch nepřímo volených. Termín poloprezidentský systém, odvozený od francouzského politického modelu, se definuje mnohem obtížněji. K zařazení určité země do uvedené kategorie je totiž nutné specifické reálné postavení prezidenta dané nejen textem ústavy, ale též neformálními zvyklostmi a jeho vztahem k politickým stranám – měl by být lídrem vládní strany či koalice, popřípadě velkého opozičního bloku, jejich skutečným bossem, nikoliv pouhým členem nebo sympatizantem. Ani éru Miloše Zemana většina českých politologů nehodnotí tak, že bychom tehdy náleželi k zemím s poloprezidentským systémem. Mohli jsme se mezi ně dostat, pokud by Strana práv občanů ZEMANOVCI ve sněmovních volbách 2013 získala nadpoloviční většinu nebo se stala dominantní stranou vládní koalice. Tehdy ale získala jen 1,51 %. V době druhé vlády Andreje Babiše si Miloš Zeman sice vydobyl postavení, díky němuž se Hrad označoval za zvláštní koaliční stranu, nicméně ani tehdy se o poloprezidentském systému nedalo hovořit. A dokonce ani za vlády Jiřího Rusnoka (červenec 2013 – leden 2014), označované často jako prezidentský kabinet. Tím spíše nedává vůbec smysl diskutovat, zda se tímto směrem neposouváme za Petra Pavla. A o ústavním puči mohou blábolit jen blouznivci nebo chytrolíni vedení politickými úmysly. Česká republika však patří mezi početnou skupinu evropských zemí, které parlamentní systém doplňují či inovují přímou volbou prezidenta. K poloprezidentskému, nebo dokonce prezidentskému systému sice mají daleko, leč nejsou ani čistě parlamentními systémy s pouze reprezentativní hlavou státu v roli notáře a kladeče věnců. To přímá volba svou povahou v zásadě nedovoluje. Což ovšem může vyvolávat konflikty i potřebu vyjasnění kompetencí, jsou-li v ústavním textu definovány vágně nebo příliš obecně. Vláda nyní prezidenta tlačila do role pouhého „maskota“ na úrovni plyšového medvídka s trikolorou připnutou špendlíkem na bříšku, který se kamsi pošle, pokud to vláda uzná za vhodné. Třeba zahájit výstavu hospodářských zvířat. V aktuálním sporu proto prezident nikam neexpanduje, pouze hájí území, jež patřilo i jeho nepřímo zvoleným předchůdcům. Proto je dobře, pokud Ústavní soud nyní závazně rozhodne o prezidentově kompetenční žalobě a Petru Macinkovi je asi v této souvislosti vhodné přece jen poděkovat, že svou obhroublou umanutostí nechal věci dojít až tak daleko. Jak se totiž v rozhovoru pro iRozhlas vyjádřil bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, soud může mít nyní ambici řešit celkově otázku ústavního vymezení postavení prezidenta jako hlavy státu a vlády jako nejvyššího orgánu výkonné moci. Tedy složitou a důležitou problematiku, jež „si zaslouží zásadní judikát“. Asi právě proto dle Rychetského mínění soud nerozhodl hned a vydal pouze předběžné opatření – „zásadní judikát“ si prostě žádá svůj čas. Z výše uvedené perspektivy se vlastně nic zvláštního neděje a věci běží, jak mají. Ústavu je občas nutné upřesnit a spor o účast prezidenta na summitu NATO v Ankaře k tomu poskytl vhodnou příležitost. Svět ani NATO se nezboří, pokud se tam budou český prezident a premiér přetahovat o židli. A navíc, dle kuloárních informací se vláda v Ankaře hodlá plně přihlásit k plnění závazků ohledně výdajů na obranu čili ani názorově mezi prezidentem a premiérem už neexistuje velký rozdíl. Důležité tudíž je, že si něco vyjasníme sami doma. A Motoristy už summit NATO evidentně moc nezajímá – strategii extrémní kohabitace (konkrétně s publikem) o víkendu přenesli na půdu folklorního festivalu ve Strážnici.