Tetování a vyhlazení. Co se vám jako první vybaví, když se zmíní tato slova? Druhá světová válka a holokaust, nebo tatérské studio a plastická chirurgie? Mnozí by jistě řekli, že záleží na tom, k jaké generaci kdo patří. Román Pohlednice (2021) Anne Berest jako by potvrzoval, že rozdíl mezi generacemi tu opravdu je. A dá se ukázat právě na přístupu k holokaustu. Autorčina babička o něm nechtěla mluvit a po válce rychle zpřetrhala vazby se vším, co by jí její rodinu mohlo připomínat – z pěti členů byla jedinou přeživší. Logické, že? Její dcera, matka Anny Berest, zas může dceři poskytnout spoustu poznatků, jichž se dopátrala, jelikož ji matčina minulost, o níž nechtěla mluvit, zajímala. Logické, že? A pak je zde třetí generace, autorka Pohlednice, ta už mluví o všem, neváhá využít matčiny zápisky a pátrat dál, jelikož chce tento příběh zúročit, napsat knihu. Logické, že? Konec první části je velmi důrazný. S výjimkou starší dcery Myriam, kterou zachrání skutečnost, že se vdá a odstěhuje z domu rodičů, všichni zemřou. Spouštěčem tu přitom je titulní pohlednice, na níž jsou bez dalšího vysvětlení napsána křestní jména babiččiných příbuzných: otce, matky, sestry a bratra, tedy těch, kteří byli krátce po sobě zavražděni v Osvětimi. Kdo se dopustil tohoto anonymního zlověstného gesta? Jenže pohlednice pochází již z roku 2003, o to je pátrání složitější. Chtělo to tak aktuálnější impulz, proto přecházíme ke čtvrté generaci, k autorčině dcerce – koho ještě dnes překvapí, že chlapi mají jen vedlejší role? –, jež se jednoho dne svěří, že ve škole byla označena za Židovku, a to pochopitelně se záporným znaménkem. Román vyšel v originále v době, kdy se už nějakou dobu mluvilo o nové vlně antisemitismu ve Francii, která se dávala do souvislosti i s množstvím arabských přistěhovalců. Český překlad však nyní již dopadá do značně odlišné atmosféry. Zatímco – a tady jde možná opět o generační rozštěpení – dříve byli Židé vnímáni jakožto oběti holokaustu, kteří šťastně dosáhli vlastního státu, dnes je pro mnohé mladší lidi po tom, co se stalo v Gaze, vše naprosto naopak: Izraelci jsou najednou utlačovateli Palestinců. Navíc nedávno vyšla česky též kniha Vycházky Palestinou (2008) Raji Shehadeha, výrazně odlišně nasvěcující toto vleklé napětí. Dobrý den, smutku Anne Berest (1979) se představuje českým čtenářům poprvé, a rovnou velmi rozsáhlým románem Pohlednice. Na kontě má například knihu o spisovatelce Françoise Saganové, autorce slavného debutu Dobrý den, smutku (1954), kterou napsala na žádost jejího syna. Dále se věnuje především vlastním předkům, o nichž vzniklo už několik titulů. Od začátku tedy víme, že jde o další příběh o holokaustu. Patrně to zní cynicky, ale takto necitlivě, v neúměrném množství, rovněž dopadají na knihkupecké pulty. A od začátku taky víme, jak dopadne – jak dopadl – ten příběh. Stejně tak tušíme, že se nebude jednat o text přelomový. Anne Berest čerpala z toho, co již bylo napsáno, jelikož sama byla těmto dějům časově vzdálena a vše bylo dávno odhaleno, případně nenávratně ztraceno, neboť svědci již zemřeli. Obdobně se to má s literární kvalitou či relevantností. Posledním velkým románem o vyhlazovacích táborech zůstane patrně Sophiina volba (1979) Williama Styrona. Už tady můžeme sice mluvit o tom, že spisovatel nebyl přímým svědkem, nicméně věkem patřil k válečné generaci. Ostatně v románu se o Osvětimi mluví většinou zprostředkovaně. Anne Berest naopak jako by patřila ke generaci spisovatelek, které se rozhodly zužitkovat veškeré hrůzy 20. století ku své slávě: dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí… Dnešním jazykem by se patrně uvedlo, že připomínají to, o čem se příliš nemluví a na co by se nemělo zapomenout, což je ohromně záslužné. A taky že všechny ty války a vraždění 20. století mají na svědomí muži, zatímco se málo zdůrazňuje hrdinství a utrpení žen. Všechny hrůzy od začátku Literatura tak je ne-li jediným, pak dozajista ústředním prostorem, kde jsou minulost a staří lidé ještě nějak atraktivní pro mladé, protože když chcete napsat cosi závažného, nevystačíte s tím, že jste včera byli u svého tatéra a dnes jste se pro změnu stavili u svého plastického chirurga. Zájem o historii a seniory zde tedy není veden empatií, nýbrž zištností: typickou postavou je tu ta, která najednou musí začít pátrat po minulosti kohosi. Ovšem zrada spočívá v tom, že mezi těmi starými či již mrtvými lidmi byli rovněž ti, kdo knihy o tom, co prožili, sami napsali. Jenže to současné literáty nezajímá, často o tom nevědí či nechtějí vědět: podstatné je, že oni se lopotí s románem a chtějí, aby to svět náležitě ocenil, včetně toho, že namáhavě vytáhli z historie atraktivní příběh. Proto je potom strašně frustrující, když někdo přijde s tím, že kdysi údajně vyšly jakési podstatné romány. Pak se nedivme, že literární kritika zaniká, když je tak podlá a nepřející. Patří jí to! Stejně s tím se překotně mění funkce literární historie. V době fastfoodové tvorby jako by úkolem literárních historiků nebylo ani tak s odstupem ukázat na to podstatné, na to, co přežilo svou dobu, nýbrž naopak honem zaznamenat, co bylo dobovými čtenáři chváleno a literárními cenami ověnčeno, aby se na to nezapomnělo, jelikož to bude brzy překryto další vrstvou k rychlému zapomnění předurčeným dílům. Jak by ale takové vyzdvihování nepodstatného mohlo zvýšit společenskou reputaci literatury? A jak by literaturu mohli někam posunout tvůrci, kteří netuší či si odmítají přiznat, že imitují to, co přinesli už kdysi jejich předchůdci? Nejprve se zdá, že Pohlednice bude mít další handicap: že Anne Berest na to půjde úmorně „od začátku“. Protože do historie vstupujeme v Moskvě, kde se její pradědeček musí rozžehnat se svou první láskou, jelikož se jedná o sestřenici. Následně je mu přidělena nevěsta pocházející z Lodže, dcera bohatého továrníka. A nutno říct, že Anne Berest dokáže zahnat počáteční podezření, umí vyprávět zdatně: především dobře „vyšívat“ chybějící dialogy. Nic nepůsobí rušivě. Dokonce nechává prostor i pro domýšlení. Například jak neuvěřitelně kruté a absurdní je to, že továrníkova rodina, která v Polsku zůstala, skončila v Lodži v židovském ghettu. Při návštěvě tchána v tomto městě ještě za časů „míru“ též zaznamenáváme silný antisemitismus i přesto – a právě proto –, že se jedná o zaměstnavatele řady Poláků. Samozřejmě mladé rodině fandíme, neb víme, co Hitler chystá: chceme, aby zůstala u jeho rodičů, kteří se přesunuli do Palestiny, kde se jim ale příliš nedaří. Proto odjedou do Francie, kde zažijí ekonomický rozkvět a kde naivně čekají na udělení občanství i poté, co je Paříž již obsazena Hitlerem. Ve francouzské metropoli se úspěšný vynálezce setkává po letech se svou sestřenicí – mladickou láskou, která právě prchla z hitlerovského Německa a vybízí ho, aby taky odjel do Ameriky, on její varování oslyší. Těžko říct, zda nám tu Anne Berest opět nechává prostor k vyznění bolestného ticha, nebo jde pouze o důsledek faktu, že jí zkrátka chybělo více informací. Moje žena usnula Každopádně konec první části je velmi důrazný. S výjimkou starší dcery Myriam, kterou zachrání skutečnost, že se vdá a odstěhuje z domu rodičů, všichni zemřou. Nejprve její sourozenci Noémie a Jacques. On udělá po příjezdu do Osvětimi jako šestnáctiletý školáckou chybu: cítí se unavený, a tak se oddělí od sestry a nechá se odvézt náklaďákem na ošetřovnu. Víme, co to znamená: rovnou do sprch s cyklonem B. Noémie zemře o pár týdnů později na tyfus. Popis závěrečných dní je vskutku nezapomenutelný: Noémie při odchodu z lágru v Pithiviers, stejně jako další ženy, „podstoupí gynekologickou a anální prohlídku, jestli náhodou neskrývají peníze v útrobách“. Po příjezdu do ženského tábora v Osvětimi ponížení pokračuje: „Čekají nahé, až na ně přijde řada a budou oholeny dohola – na hlavě i na ohanbí –, pak jdou do sprch.“ Za dětmi do Osvětimi „spěchají“ jejich rodiče, kteří jsou jakožto padesátníci shledáni starými a jdou do plynu hned z rampy. S Myriam, jež se provdala za syna malíře Francise Picabii, se následně vydáváme do Svobodné zóny, do jižní části Francie, kde byly do určité doby volnější podmínky. Autorčina babička se podílela na odbojové činnosti, stejně jako Samuel Beckett či René Char, i když u tohoto básníka by člověk po přečtení Pohlednice mohl nabýt dojmu, že na rozdíl od jiných byl nedotknutelný: volně si chodil po kraji a organizoval odboj, aniž by ho někdo viděl či udal. I policisté jsou kupodivu neškodní: když přijdou, pozdraví a zas odejdou. Dny, které Myriam musí přečkat na statku na kopci s manželem či sama, se vlečou, společníky jí jsou jen zima, špína a hlad. Stejně tak se poněkud táhne tato část vyprávění, což je však vzhledem k předchozímu pochopitelné. S koncem války a návratem do Paříže román opět ožívá, protože zde Anne Berest mohla načerpat více detailních příběhů a taky více hrůzy. Myriam se totiž vydává díky nasměrování od své švagrové do hotelu Lutetia, dočasného centra, kam jsou přiváženi přeživší z koncentračních táborů. Děsivé scény, křik, pláč a živé mrtvoly v luxusním hotelu. Stačí jeden příběh za všechny: „,Promiňte, ale našel jsem svou ženu, usnula mi v náručí a já ji teď nemůžu probudit.’ Myriam mu vysvětlí, že tady nepracuje, že sama přišla někoho hledat. Muž však naléhá, pojďte, pojďte, opakuje a nepouští ji. Když Myriam tu ženu uvidí v křesle, pochopí, že nespí. Není jediná, kdo tu zemřel, denně jich jsou tucty, lidí, jejichž vysílená těla nevydrží emoční šok ze shledání a z návratu.“ Kašírovaný patos Anne Berest nepokračuje pouze po časové ose, postupuje též v pátrání. Dokonce se s matkou ocitají i ve vesnických staveních včetně domu, kde strávili poslední dny na svobodě jejich zavraždění předkové. Většinou narážejí na neochotu, případně na kusé vzpomínky. A taky na vzácné fotografie a prababiččino klavírní křídlo, oboje pochopitelně rodině ukradené. Nakonec se Anne dopátrá i toho, kdo napsal a poslal onu děsivě znějící pohlednici. Odhalení ovšem rozhodně není vyvrcholením, spíše zklamáním. Jako by pátrání a psaní zpětně pozbyly smyslu. Protikladem výhrůžně lapidárního vzkazu na pohlednici je ta část románu, kde autorka přetiskla e-mailovou komunikaci mezi ní a její sestrou Claire. Ta připodobňuje jejich sesterské duo k babičce Myriam a její zavražděné sestře Noémie, která toužila stát se spisovatelkou: „Z tebe i ze mě jsou spisovatelky. Dokonce jsme napsaly jednu knihu spolu a nebylo to snadné, ale bylo to krásné a intenzivní. Pevně doufám, Anne, že jednou budu pro tebe účinnou silou, útočištěm. Silou světla – silou Claire. Šťastnou cestu za pohlednicí. Objímám tebe i tvou dceru. Ze všech sil svých paží…“ Tyto kašírované věty jako by Anne Berest citovala na potvrzení sílícího dojmu, že žijeme v době, kdy mluví a píšou ti, kteří nemají co (nového) říct. To, že o všem budeme mluvit a psát, totiž neznamená, že to nabude na významu, výsledkem může být taky prosté vyprázdnění pojmů. Tak dlouho například rozliční panáci pateticky, neupřímně vyslovovali „literatura“, jako by to byla automaticky hodnota sama o sobě, až se z literatury stala pouhá obří cedule, za níž zbylo jen… ani si nepřejte vidět co.