Ozdobí se můj bratr skalpem náčelníka?“ Udiveně jsem se na něho podíval. „Víš přece, že nikdy nic takového nedělám!“ „Tak si ho tedy vezmu já!“ vykřikl vzrušeně. Takovým nenávistným, krutým hlasem, jaký jsem z jeho úst dosud nikdy neslyšel. Když v druhém díle ságy o Vinnetouovi skalpuje vůdce meskalerských Apačů Ribannina vraha, je to pro čtenáře románů Karla Maye, řekl bych, překvapení a šok. Alespoň pro mě tedy byl. Vědomí, že i „nejdokonalejší z mužů“ dokáže spáchat tento „divošský čin“, se mnou v dětství pořádně otřásl. Později jsem ale pochopil, že výjev z románu německého spisovatele zároveň přináší jinou, důležitější zprávu. O tom, že sklony k extrémnímu násilí se ukrývají v každém z nás, bez ohledu na to, odkud a z jakých časů pocházíme a k jakým hodnotám se v běžném životě hlásíme. Podobnou zprávu, třebaže v jiném žánrovém balení, nám přináší nová publikace etnologa Martina Rychlíka Dějiny skalpování, s podtitulem Zakrvácené kštice, trofeje a významy. Na rozlehlé ploše více než čtyř set stran se autor pokusil, jak sám v závěru píše, „co nejdůkladněji zmapovat historii braní vlasových trofejí, doslova od Hérodota po Vietnam“. Ti, kteří znají jeho starší práce, vědí, že v roce 2018 vydal monografii Dějiny vlasů, přinášející výklad o rozmanitých formách a významech účesů, o roli vlasů v různých kulturách napříč světem i napříč dějinami. Kniha o skalpech na tuto práci navazuje, jen se místo důrazu na péči o vlasy zaměřuje na způsoby, jakými se lidé o vlasy násilně připravovali. U takto obsáhlé publikace lze předpokládat, že pro ni autor vytyčí dílčí cíle, což se i stalo. Zjednodušeně bychom mohli říct, že jsou to tyto tři: (1) podat objektivní a komplexní zprávu o zvoleném tématu, (2) nabídnout vnímavý pohled na smysl odebírání skalpů, případně celých hlav v mezietnické perspektivě, a (3) doložit, že fenomén skalpování není prostorem a časem omezen na jedno místo a jeden okamžik historie rodu homo. Jakkoli jde o plán ambiciózní, Martin Rychlík jej dokázal ve všech ohledech uskutečnit. Máme tu co do činění s uceleným vyprávěním, kdy autor využívá informačních zdrojů archeologických, etnografických i lingvistických. Předkládá knihu naturalistických, zároveň citlivě napsaných příběhů. Dosvědčuje, že se skalpovalo již v paleolitu, třebaže dokladů z těchto pradávných časů není mnoho a jsou obtížně interpretovatelné, a že různé podoby skalpáže můžeme doložit na všech obydlených kontinentech. Jak se autor posouvá dějinami a odkrajuje jednotlivá období, různorodých dokladů o skalpech a ulovených hlavách přibývá a jsou jednoznačnější. Díky monumentálnímu obrazovému doprovodu knihy můžeme sledovat relevantní projevy v prehistorickém umění, ale stejně tak i pozdější vyobrazení na mincích, keramice či různých dalších předmětech. Hlavně se však Rychlík věnuje studiu písemných dokumentů: řeckých a římských pramenů, biblických textů, kronik, anglosaských zákoníků či básní (Béowulf), z novější doby i primárních zdrojů, jako jsou dopisy, deníky či jiné zprávy obsahující informace o skalpáži. Skalpy nejen z prérie Jádro monografie tvoří pojednání o vývoji a roli skalpování v prostoru Severní Ameriky, tedy v oblasti, kterou si díky popkultuře spojujeme s uřezáváním kštic úplně nejvíc. Pohybujeme se tedy v terénu, který trochu známe, o němž však existuje řada stereotypů. Tyto stereotypy Martin Rychlík boří či upravuje na pravou míru. Opět přináší vyčerpávající výklad, který čtenáře provádí celým územím dnešních USA a Kanady, od severního polárního kruhu po americko-mexickou hranici, od Atlantského oceánu po pobřeží Kalifornie. V jeho vyprávění se setkáme s desítkami indiánských etnik, těch všeobecně známých, jako jsou Apači, Siouxové (Súové) či Komančové, i těch, s nimiž není širší veřejnost tolik obeznámena (Juaneño, Opata, Seri). Co se týká přepisu etnických názvů, je v knize patrná jistá rozkolísanost, která je ovšem dána tím, že v českém pravopise dosud nedošlo ke sjednocení. Diskuze se dlouhodobě vedou, řešení, na kterém by se shodla akademická obec, je ovšem stále v nedohlednu. Osobně bych se přimlouval, aby se v případě indiánů Papago do budoucna upřednostnilo autonymum Tohono O’odhamové (Lidé pouště), což je od roku 1986 oficiální název tohoto národa, ukotvený v jeho ústavních dokumentech. Každopádně v indiánských pasážích knihy autor opět doručuje fascinující porci čtení. A to nejen po stránce obsahové, kdy detailně líčí rozličné motivace pro skalpování, způsoby skalpáže nebo hierarchii skalpovačů (u Čerokíů nebo dalších jihovýchodních etnik). Ale i po stránce formální, stylistické. Když kupříkladu popisuje indiánské techniky „odebírání vlasů“, formuluje text jako lékař či fyzický antropolog, za pomocí medicínské terminologie. Na jiných místech čteme vyprávění jako z dobrodružného románu. Vše stejně jako v jiných částech knihy doprovázejí názorné kresby či fotografie, mimo jiné George Catlina, Karla Bodmera, Paula Kanea nebo Edwarda Curtise. Pro českého čtenáře budou nejzajímavější ty části, které se vztahují k naší vlasti, třeba příběh Hermana Lehmanna (1859–1932), rodáka z Liberce, který prožil sedm let mezi Apači a Komanči, osobně se znal s jedním z nejslavnějších náčelníků Quanahem Parkerem, účastnil se jeho válečných výprav i skalpování nepřátel. Působivé jsou informace týkající se skalpovací praxe v konfliktech mezi původními obyvateli a nově příchozími osadníky či americkou armádou. Rychlík na vše nahlíží jak z domorodé perspektivy, tak z perspektivy bělošské. Vypráví příběhy konkrétních lidí: přistěhovalců, vojáků, indiánských lovců a stopařů. Čteme o nájemných lovcích skalpů, o výši cen, za které byly ulovené skalpy vykupovány. Objevné jsou rovněž informace týkající se případů, kdy nedocházelo ke skalpování indiánů bělochy či naopak, nebo ke skalpování v rámci mezikmenových bojů, nýbrž kdy se navzájem skalpovali američtí kolonisté, například v době války za nezávislost. Z obecné lidské zkušenosti Poté, co autor dovede své vyprávění až do momentu, kdy byli nativní obyvatelé Severní Ameriky vojensky přemoženi a odsunuti do rezervací, přesouvá svou pozornost zpátky k jiným částem světa a připomíná novější příklady skalpáže: od Černohorců – posledních lovců hlav v Evropě – přes nankingský masakr až po zavrženíhodné události odehrávající se během války ve Vietnamu. Než Martin Rychlík vše uzavře zamyšlením nad aktuální situací v muzeích, v jejichž sbírkách se nacházejí vlasové trofeje či trofeje získané během lovů hlav, odlehčí své vyprávění přehledem (pop)kulturní produkce na téma skalpy. Jeho výčet zahrnuje slavné filmové snímky: Malý velký muž (1970) s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli, Jeremiah Johnson (1972) s Robertem Redfordem či Tanec s vlky (1990) s Kevinem Costnerem, z novějších například Hanební parchanti (2009) s Bradem Pittem nebo Revenant (2015) s Leonardem DiCapriem. Významnou součást seznamu tvoří i literární díla, ať už klasická jako Poslední Mohykán J. F. Coopera, či Krvavý poledník Cormacka McCarthyho, nebo s méně uměleckými ambicemi jako mimo jiné Lovci skalpů Meine Reida, Lovkyně skalpů Emilia Salgariho, z českých například Válka bez skalpů Jaroslava Moravce. Zmíněna je samozřejmě i tvorba Karla Maye, ať už knihy o přátelství Apače Vinnetoua a Old Shatterhanda, nebo filmové snímky, které z Mayových románů volně vycházejí. Na to, jak je Rychlíkova monografie rozsáhlá a s kolika různojazyčnými zdroji pracuje, vyskytuje se v ní jen nízký počet omylů či přehlédnutí. Svědčí to nejen o autorově erudici, ale i o pečlivé redakci textu. Z informací, které by v případě dotisku knihy stály za úpravu, můžeme uvést výraz skālpr, který dle mého názoru není staronorský, ale staroseverský. Dále je vhodné zmínit, že Pimové a Papagové nebyli kalifornští indiáni, nýbrž arizonští. A také že slavný apačský náčelník Victorio velel u Tres Castillos, kde zemřel, válečníkům patřícím zejména do podskupiny čirikavských Apačů (Mimbreño, Tchihende), ne Apačům Meskalerům, byť část Victoriových bojovníků se rekrutovala i z tohoto kmene. Nejvíc ovšem zamrzí dvě drobnosti v jinak skvěle připravené mapě na zadní předsádce knihy. Zaprvé chybné vyznačení lokace etnika Kučinů, jejichž tradiční území se nenacházela v západní části Aljašky, nýbrž v její severovýchodní části a rovněž na severu kanadské provincie Yukon a v Severozápadních teritoriích. Zadruhé špatné vyznačení archeologické lokality nalézající se v ústí řeky Mackenzie – nejde totiž o Sargent Ossuary, jak naznačuje číselné označení místa (31), nýbrž o lokalitu Saunaktuk. Jde ale o pouhé marginálie, které nesnižují působivou kvalitu knihy, která si snadno najde cestu ke čtenářům. Ztráta vlasů, ať už věkem, nemocí, nehodou, anebo násilným aktem, je součástí obecné lidské zkušenosti, a proto bude kniha zajímat každého. Během jejího křtu zmínil ředitel Náprstkova muzea Zdeněk Šámal, že Dějiny skalpování zřejmě nebudou patřit k publikacím, které byste přečetli na jeden zátah. Pokud je však dočtete do konce, budete moci říct, že o skalpování víte první poslední. Tak detailně a pečlivě je kniha vypravena. Martin Rychlík jednoduše chytil příležitost za pačesy a napsal zřejmě nejucelenější práci, jaká na dané téma existuje, a to i v mezinárodním kontextu. Nic neskrývá a zároveň nic ideologicky nenálepkuje. Nejen proto si jeho monografie svůj význam udrží i v následujících desetiletích. A nejen proto by měla být přeložena do dalších jazyků. Autor je vědec, cestovatel a spisovatel. Vystudoval jazykovědu, literaturu a antropologii, působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.