Konverzační repertoár tohoto veselého kumpána sestával ze sady ustálených průpovídek, hlášek a frků, které pravidelně užíval v různých situacích. Jako první se mi vybaví střelné modlitbičky, založené na ryčných rýmech, jimiž osvěžoval každodenní kontakt s lidmi. Tato komunikační latina byla odstíněna dle okolností a nálady. Viz „To je lahoda, pane Jahoda.“, „To je nemilé, Emile.“, „Je to na pytel, pane stavitel.“, „Ser na to, Renato.“, „Vy jste pašák, pane Vašák.“, „Vy jste frajer, pane Majer.“, „Ježíši Kriste, kterápak vy jste.“, „Pane vedoucí, peklo horoucí.“. Výchozí setkávací mantrou bylo zvolání: „Pojď na mou hruď a hodinu tam buď!“ Manželce sice přezdíval Nepřítel lidstva, ale vydržel s ní celý život. „My máme čtyřicet let líbánky,“ tvrdil dodávaje: „Furt mi říká, abych si políbil prdel!“ Své obvyklé průpovědi pronášel při jídle (“Mám poloviční bulimii: žeru, ale nezvracím.“), v MHD (“Pustíte sednout částečného invalidu? Jsem slepý na jedno střevo.“), při práci (po zatlučení hřebíku vždy pronesl: „Je tam, madam, můžeme si tykat?“) i během stolního pobavení (přípitek „Hlavně zdraví, to ostatní si ukradneme!“). Pověstný byl jeho obrat „dej voptáka“ čili zeptej se, nadávka „Ty satule volemsalej!“, archaismy „výtrusnice“ a „výsernice“ pro hýždě a klozet či celá řada přirovnání: „Jde mi to jak krávě šachy.“, „Vyběhnu s tebou jak s horkým popelem.“, „Máš nos jak otvírák na lečo.“, „Má hlavu, jako když hoří Brandejs.“ (o zrzkovi), „Motá se jak klacek pod jezem.“. Matečným louhem tohoto rétora se stalo pivo. Kromě tekutého chleba měl rád „ferdu“ (fernet) i „mléko lidské vlídnosti“ (rum). Když jednou ve výčepu někomu upadl džbánek na zem, pravil: „Je lepší vidět hořet školku než vylitý pivo.“ Navzdory těmto výrokům byl rodinný typ. Manželce sice přezdíval Nepřítel lidstva, ale vydržel s ní celý život. „My máme čtyřicet let líbánky,“ tvrdil dodávaje: „Furt mi říká, abych si políbil prdel!“ Ostatně, výraz líbánky ve smyslu svatební cesty navrhoval nahradit výstižnějším názvem „prcánky“. Co se týče politické příslušnosti, komunisty bytostně nesnášel a ani k dnešním papalášům nijak nepřilnul. Motoristům říkal „Naftalíni“, Okamurovi „Tomio Vyndej“, a koho nazýval „Hrabišem“, netřeba napovídat. Dění však bedlivě sledoval. Na známou melodii si notoval: „Raketou Himars poletíme zas ty a já…“ Stárnutí zvládal s nadhledem. Svou bekovku hrdě pojmenoval „futrál na pleš“ a kolonoskopii „toulavá kamera“. „Mužskej má bejt zdravej, nebo mrtvej,“ tvrdil. Ani jemu se však nemoc nevyhnula. Na otázku „Jak se máš?“ odpovídal v poslední době: „Stojí to za hovno, a to se ještě chlubím.“ Ale to byl fór. Jeho životní filozofie zněla jinak. „Smutek je třetí nejzbytečnější věc na světě,“ říkal, „ty druhé dvě jsou papežovy koule.“ Až cestou z Olšan se mi vybavila parafráze: „Je to na pytel, pane stvořitel.“ Autor je učitel a publicista