Překvapuje mě, kolik „nezávislých odborníků“ údajně máme, když se podíváte na současný stav správy veřejných záležitostí a způsob (a hlavně výsledky) řešení řady problémů. Také nerozumím, proč se neustále zdůrazňuje požadavek „nezávislosti“ expertů. Na čem konkrétně? Na daňových poplatnících? Úkolem odborníka je přece předložit svůj profesionální názor a doporučení. Odpovědnost za konečné rozhodnutí však vždy nesly a nesou volené politické orgány, které zohledňují nejen odborná stanoviska, ale i širší společenské a politické souvislosti. Krásné vize „nezávislých expertů“ je také potřeba z něčeho zaplatit, což kvůli aktuálnímu čtyřbilionovému státnímu dluhu opravdu není legrace. Proto mi není jasné, proč by měl být problém, že expert poskytuje své znalosti a zkušenosti konkrétnímu ministerstvu. Od toho přece odborníci a odbornice byli a jsou, aby radili a nabízeli kvalifikované pohledy na řešené otázky. Fakt, že expert není zkorumpovaný a nejde na ruku třeba farmaceutické či „neziskové“ lobby, je snad i v Česku samozřejmost. Prodejný expert se podle platného zákona vystavuje trestnímu stíhání. To platilo za všech vlád, to není žádné novum. Skutečná služba veřejnosti Česká společnost si musí položit zdánlivě jednoduchou otázku: Komu slouží instituce, rady, komise a výbory vytvořené ve jménu veřejného zájmu? Plní účel, kvůli kterému vznikly? Nestaly se cílem samy o sobě? Mám za to, že právě před takovou otázkou dnes stojí vláda při úvahách o reformě různých odborných a poradních orgánů státu. Není pochyb, že ochrana lidských práv patří mezi pilíře demokratického řádu. Demokratická společnost potřebuje lidi a instituce, kteří upozorňují na bezpráví, hájí slabší a připomínají státu jeho závazky. Bez takových hlasů by demokracie snadno mohla ztratit svou „lidskou tvář“. I takové poradní orgány však musí vykazovat efektivitu, nesmí se stát samoúčelnými „orgány pro orgány“. Právě proto je důležité rozlišovat mezi skutečnou službou veřejnosti a její simulací. Každá dobrá myšlenka totiž v sobě nese nebezpečí, že se časem promění ve stále zbytečnější a dražší „formální obřad“. A každý takový „obřad“ zase produkuje prostředí, v němž lze získávat postavení, peníze, prestiž a společenské uznání, aniž by člověk vytvářel odpovídající hodnoty. Pokud sledujete některá jednání, konference, workshopy či kulaté stoly, nemůžete se občas ubránit zvláštnímu pocitu. Například slova o lidských právech zaznívají vzletně a přesvědčivě, o to obtížnější je však dopátrat se konkrétních výsledků. Často se zdá, že největším úspěchem některých účastníků a účastnic není pozitivní změna reality, ale účast na další poradě či workshopu, nejlépe v zahraničí. A mimo jiné získání dalšího grantu na „projekt“. Nesnadný úkol pro vládu V české kotlině jako by se veřejná angažovanost často měřila počtem funkcí za jménem, člen/členka výboru nebo rady, účastník/účastnice pracovní skupiny, poradního orgánu či expertní platformy. Výčet bývá dlouhý. Přitom odpověď na otázku, co konkrétního tato činnost přinesla lidem, bývá často překvapivě stručná: nic. Řeší především sami sebe. Pokud se však část tohoto prostředí zabývá více sama sebou než světem kolem sebe, vzniká velký problém. Veřejný prostor se pak zaplňuje otravným hlukem, v němž se obtížně rozpoznávají hlasy těch, kteří skutečně pomáhají. Ano, i takoví v roce 2026 v Česku žijí a fungují. Úkol dnešní vlády proto nebude jednoduchý. Každý poradní orgán, rada a výbor by měl být schopen obhájit svou existenci nejen svou minulostí, ale především vlastní užitečností dnes i v budoucnu. Ale užitečností pro lidi, pro spodních deset milionů, nikoli pro sebe sama a své „expertní ego“. Demokracie totiž nepotřebuje co největší počet institucí a poradců, ale instituce, které mají skutečný obsah. Možná by Petr Pavel, prezident republiky a generál ve výslužbě, mohl vrátit do veřejného prostoru vysmívané, ale stále pravdivé: Sloužíme, lidu!