Narazí třeba na to, jak byl britský premiér Starmer slabý, ale jak silně vystupoval proti Rusku, když nechal obsadit ruské lodě u britských vod. Neriskoval příliš? Či na zprávy z Německa. Kancléř Merz, proslulý výrokem, že jeho země míří k nejsilnější konvenční armádě v Evropě, teď přiznává problém s dobrovolnými odvody. Nevrátí se Německo k „povinné vojně“? Ve srovnání s tím působí česká debata jako z Marsu. Smí jet na summit NATO prezident, nebo ne? Má o tom rozhodovat Ústavní soud? Má k tomu vydat bleskurychlé předběžné opatření budící dojem, že fandí víc prezidentovi než vládě? „Našilidi“ versus „našispojenci“ Je to blázinec, říká se v těchto situacích. Někdo by si pak mohl myslet, že až summit NATO ve středu skončí a vydá závěrečný dokument, především nám sdělí, kdo reprezentoval českou delegaci. Zda premiér Babiš, nebo prezident Pavel. A že ostatní agenda – detaily jako kolik budou dávat členové NATO na obranu, za jakých podmínek budou pomáhat USA ve válkách typu té s Íránem či kdo bude mít hlavní slovo při jednání s Ruskem o konci války na Ukrajině – bude někde v pozadí. To je samozřejmě nesmysl, ale poslední měsíce nás takové úvahy krmily. Až v posledním týdnu se spory jakž takž vyřešily. Ale ne úplně. Mohli jsme si všimnout těchto věcí. Ministr zahraničí Petr Macinka ustoupil a povolil prezidentovi – když už jeho účast v Ankaře nařídil Ústavní soud – cosi navíc. Třeba to, že místo tří ochrankářů a jednoho experta si do Ankary může vzít jednoho ochrankáře a tři experty. Upřímně, zajímá to někoho v NATO? Do věci se vložili i „staří zbrojnoši“. Exministr obrany a zahraničí Stropnický (dříve ANO) a bývalý premiér Topolánek (dříve ODS). Když tito muži požadují racionalitu, něco na tom je. Topolánek to vystihl s odkazem na summit NATO v roce 2008 v Bukurešti: „Klaus nesnáší Topolánka, Schwarzenberga, Parkanovou. Topolánek nemusí Klause. Má rád Karla. Ostatní v delegaci se snášejí. Hlavou delegace je Klaus. Pozici vlády prezentuje Topolánek. Řekněte mi, kde je kur… problém?“ Sám premiér Babiš už to nevydržel a veřejně umravnil ministra Macinku. A ten se na tiskovce veřejně omluvil (za vystoupení ve Strážnici). Jako by Babišovi týden před summitem začalo záležet na tom, jaký dojem český stát, česká politika a česká reprezentace vytvářejí. Jako by mu došlo, že v této situaci nejde přímo o „našelidi“, ale o naši pozici mezi spojenci. Což je pro leckteré osobnosti současného establishmentu cizí slovo. Že by se Babiš s Pavlem v soukromí nedohodli? Prozatím to lze shrnout i takhle. Handrkování o cestu do Ankary může připomínat organizaci školního výletu. I tam patří k prioritám, kdo pojede a kdo ne, kdo bude v autobusu sedět vedle koho a tak. A premiér Babiš jako by se až na poslední chvíli začal vciťovat do role třídního učitele. Řekněme do role třídního učitele Hnízda z filmu Obecná škola. To není myšleno jako výsměch, ale jako plus. Do role třídního učitele patří starost, aby školní výlet (či cestu do Ankary) přečkali všichni ve zdraví, aby se žáci navzájem nepoprali, aby s sebou nepropašovali alkohol a pak nepozvraceli autobus… Takže opět. Je dobře, že se premiér do role třídního učitele snaží vcítit. Je dobře, že umravnil žáka Macinku. Tak, jak by učitel Igor Hnízdo umravnil žáka, kdyby ho načapal, že kouří. V hlavě hlodá otázka. Kdyby se Babiš vcítil do role třídního učitele už v zimě, v době, kdy spory mezi institucemi a osobnostmi (Petrem Macinkou a Petrem Pavlem) už sice bublaly, ale ještě plně nevyhřezly do veřejného prostoru, nemohlo to ušetřit mnohé mrzutosti a emoce? Premiér Babiš teď tvrdí, že se před odjezdem do Ankary s prezidentem Pavlem nesetká. Že ta schůzka by byla zbytečná. Myslí tím, že by byla zbytečná zásadně? Třeba už v zimě? Chce tím naznačit, že i kdyby se s Petrem Pavlem sešel kdykoliv, mezi čtyřma očima, bez kamer, bez diváků, bez našeptávačů, nedohodli by se spolu ani na tak prosté věci, jakou je uspořádání „školního výletu do Ankary“? Bývalý premiér Topolánek tomu nevěří a má pravdu. Současný premiér Babiš do formátu učitele Hnízda ještě možná nedorostl.