Jen teprve pár týdnů můžou investoři přes prosklené stěny tohoto honosného sídla obdivovat výhledy na Petrov, Špilberk i další části města. Ostatně také zasedací místnosti nesou jména zmíněných památek nebo známých brněnských vil. Fait, jenž se v poslední době zviditelnil desítkami milionů nasypanými do fotbalového Artisu, vyzdvihuje právě svůj vklad do oprav historických budov v Brně. „Sponzoroval jsem rekonstrukci kavárny Era v Černých Polích, řešil opravu původní Zemanovy kavárny, dnes restaurace Pavillon, secesní vily na Hlinkách či Münzovy vily,“ jmenuje v obsáhlém rozhovoru pro iDNES.cz byznysmen, který třicátým rokem řídí svou investiční skupinu a dá se zároveň označit za mecenáše umění. Díla, která visí na chodbách vašeho nového sídla, jsou z vašich sbírek Fait Gallery. Nedávno jste ale galerii v Brně zavřel, předtím jste ještě uskutečnil dvě prodejní výstavy. Neustupujete tak dnes spíš z kulturní scény? Sbírky nerozprodávám, jen zužuji, protože v nich bylo dva tisíce děl a na to potřebujete obrovský depozitář. To je důvod, že jsem něco pustil, ne proto, že bych potřeboval finance. Naráželi jsme však také na fakt, že Brno nemá takovou kupní sílu a takové množství sběratelů. Proto se nyní stěhujeme do menších prostor v Praze, kde je kupců více. Nechceme však z Brna zmizet, hledáme architektonicky vhodný prostor, ovšem výrazně menší, než byl ten dosavadní. Odhaduji, že to dotáhneme za tři až pět let. Po celou dobu svého působení v Brně byla Fait Gallery významným uměleckým subjektem ve městě, natáhli jsme sem spoustu odborníků. Taková galerie nicméně potřebuje pomocnou ruku od města, aby byl provoz alespoň nějak přijatelný. Tedy aby ekonomická ztráta nebyla tak velká. Asi tak. Potřebuje proto vlídnější přístup města a sponzorů. Město podporuje Moravskou galerii jakožto státní instituci, ale u nás v Česku není moc zvykem, že by města podporovala i soukromé instituce. Provoz v prostorách, kde jsme působili, nás stál hodně peněz a už jsme na něj zkrátka neměli. Mluvíte tedy o příspěvku či dotaci z rozpočtu města? Nevím, jak by se to mělo jmenovat. I pro Brno je to však nějaká reklama, galerie sem natáhla spoustu zvědavých návštěvníků, takže si myslím, že takovým subjektům by to měl magistrát nějak vracet. Vaší hlavní činností jako nejvýznamnějšího akcionáře a zakladatele skupiny Jet Investment jsou však investice do průmyslových podniků, jež se po převzetí snažíte nakopnout a pak se ziskem prodat. Máte za sebou už řadu takových úspěšných obchodů včetně jihomoravské společnosti Kordárna, která vyrábí speciální technická vlákna. V roce 2018 jste ji prodal za šestinásobek původní investice. Jak se taková firma na trhu vybírá? Jde o složitý proces. Každý rok analyzujeme sto příležitostí, vybereme dvě, možná tři. Mezi ta nejdůležitější kritéria patří zcela jistě výrobní produkt, abychom zvýšili jeho uplatnění i na trzích, kam firma dosud nevyváží, dále abychom zvážili, jestli má rezervy v nákladech, nebo jestli se dá spojit s jinou firmou a využít tak těchto synergických efektů. A pak s podnikem pracujeme na strategické úrovni, tedy kam jej směřovat, díky čemuž ho dostáváme, kam chceme. Nakonec v určité chvíli firmu prodáváme. V případě zmíněné Kordárny to byla thajská společnost Indorama. Chápu, že jste si vybrali třeba kuřimský podnik Likov vyrábějící stavební profily pro zateplování. Překvapil mě ale váš loňský nákup skupiny Náš chléb, kdy jste tak z tradičních průmyslových odvětví vstoupili do potravinářství. To nejste jediný, kdo se diví. My se ale soustředíme celkově na průmysl, nejen strojírenství, a potravinářství je stále průmysl. Jediný rozdíl je v tom, že skupina Náš chléb má také prodejny, což už není průmysl, ale sektor služeb, kam jsme tak trochu udělali úkrok. Zdá se nám to však jako zajímavý obor. Jak moc je práce v potravinářství pro vás stejná nebo naopak odlišná jako v běžném průmyslovém podniku? Pořád je to velmi rostoucí průmysl, protože k firmě Náš chléb se dá dokupovat řada dalších potravinářských firem. Vidíme v tom velký potenciál růstu. Od nákupu už jsme otevřeli přibližně dvacítku nových prodejen, v procesu máme převzetí několika dalších společností, které by se k tomu mohly přidat. Když si ale člověk v Česku představí potravinářství a pečivo, často se mu vybaví Agrofert, který založil současný premiér Andrej Babiš a který má pod sebou značky Penam nebo ovládá United Bakeries... My jsme však řemeslná pekárna. Ale na trhu máte proti sobě tohoto giganta s velkými značkami. Jak moc je to náročné? Opravdu cílíme na jinou klientelu. Když si jdete koupit řemeslné pečivo, očekává se, že kvalita bude jiná než v běžném supermarketu. Obchůdky jsou designově odlišné a taky cenově je to pak samozřejmě někde jinde. Bude však mezi lidmi dostatečná kupní síla na dražší pečivo v prodejnách skupiny Náš chléb, pod niž patří od loňska i v Brně známá značka Sklizeno? Zdá se nám, že trend kupovat si kvalitní potraviny stále sílí. Navíc skupina Náš chléb je etablovaná zatím jen v severních a východních Čechách a trochu v Praze, hodláme ji proto rozšiřovat do dalších částí České republiky. Z nedávné doby máte za sebou dva velké prodeje. V roce 2024 jste za sedminásobek původní investice prodal energeticko-strojírenský Tedom, letos jste dokončil prodej polské společnosti Rockfin s podobným zaměřením a se čtyřnásobným zhodnocením. Je naopak něco, do čeho byste se s dnešními zkušenostmi už nikdy nepustil, protože se vám to nepovedlo? Takových věcí příliš mnoho není. Například se nám ale nepodařilo nějaké firmy vykoupit od původních majitelů, jak jsme si slibovali. A jiné podobně zaměřené, s nimiž jsme je chtěli spojit, jsme pak museli prodat s menší ztrátou. Máte celkem čtyři investiční fondy pro kvalifikované, tedy především bohatší investory, kteří vám svěřují své peníze. Proč jste dosud neotevřeli fond i běžným lidem, kteří sice nemají na účtech přebytečné miliony, ale chtěli by také mít dvacetiprocentní zhodnocení, což prezentujete jako váš roční průměr? To zkrátka pro takové fondy není obvyklé. V zahraničí fungují fondy pro ještě větší investory, než máme my – jsou zaměřené především na banky nebo třeba pojišťovny. Tyto fondy jsou navíc málo likvidní, tedy nemají v zásobě dost peněz, a běžný člověk chce mít možnost nejlépe druhý den po vložení si peníze zase vybrat. My je ale vezmeme, koupíme za ně firmy, s nimi pracujeme a nakonec prodáváme. Celý tento proces trvá deset let a po celou tu dobu člověk svoje peníze neuvidí a ani nemůže. Říkám, že Zbrojovka Brno je pražský klub, když patří Pražákovi. Aspoň já jako Brňák to tak vnímám. Pojďme k fotbalu. Před dvěma roky jste k byznysu a umění přidal právě sport, když jste ovládl druholigový brněnský klub SK Líšeň, dnes už pojmenovaný Artis. Mužstvo mělo letos našlápnuto mezi českou elitu, ale postup sportovní cestou do první ligy nevyšel. Jak moc vás to mrzí? Mrzí, ale určitě budeme dělat vše proto, aby to příště vyšlo. Posilujeme kádr, doufejme, že úspěšněji než doposud. Proč jste vůbec zabrousil do fotbalu? Posledních deset let v něm Brno nebylo příliš úspěšné. A já mám Brno rád, tak jsem chtěl pomoci. Plánoval jsem koupit Zbrojovku, byl jsem s jejími majiteli v kontaktu, ale pak se dozvěděl, že už je prodaná, což mě jako fanouška mrzelo. O tehdejším novém vlastníkovi, společnosti OneCap, jsem měl navíc pochybnosti, že Zbrojovku dokáže nakopnout. A tak když přišla nabídka z Líšně, přijal jsem ji. Ta tedy přišla od ní k vám? Ano, Líšeň hledala silného partnera, protože neměla peníze na druhou ligu. Já nabídku přijal už tehdy s ambicemi vybudovat z ní kvalitní brněnský, nikoliv líšeňský klub, proto se později přejmenovala na Artis. Pak ale najednou nastala změna hry, protože si firma OneCap našla nového investora Vojtěcha Kačenu. Do Zbrojovky vstoupil už v době, kdy já měl Líšeň. Kdyby byl ve Zbrojovce od začátku, kupoval byste stejně? Zcela upřímně vám můžu říct, že ne. Jemu bych totiž věřil, že ze Zbrojovky dokáže udělat kvalitní tým, což se teď i děje. Fandím mu, fandím i tomu, že bude mít Zbrojovka svůj stadion. Nebyli jste kvůli aréně plánované za Lužánkami v kontaktu, že byste ji budovali společně? To ne, to ani nejde společně budovat. Buď máte městský stadion, jako je Srbská, nebo má klub svůj vlastní. Dnes jsme tak v pozici rivalů, je to jiná hra, než s jakou jsem do Líšně vstupoval. Uvažoval jste, že byste šel tedy z Artisu pryč? To zase ne, cesta teď bude trnitější a dlouhá, ale už jsme udělali řadu změn, máme mládežnickou akademii, spojili jsme se se Svratkou Brno, díky čemuž máme více mládežníků než Zbrojovka. Prostě budujeme druhý velký brněnský klub. Fanoušci Zbrojovky nás zcela oprávněně nemají rádi, někdy je ten spor až příliš vyhrocený, ale sám si musím taky rýpnout, kdy říkám, že Zbrojovka Brno je pražský klub, když patří Pražákovi. Aspoň já jako Brňák to tak vnímám. Ta rivalita s Prahou tady v Brně vždycky byla. Nedávno jsem mimochodem slyšel pana Kačenu ve fotbalovém podcastu natáčeném v Praze. Když jsem viděl, že o brněnské Zbrojovce diskutují v Praze čtyři Pražáci, bylo mi jí vlastně trochu líto. Jaký jste fanoušek? Prožíváte fotbal emočně, nebo si zachováváte byznysový klid? Je to stresová věc. Když se dívám na Artis, je to pro mě spíš nervózní záležitost. Pokud se chci pobavit, podívám se raději na jiný fotbal. Splňuje váš vstup do Artisu očekávání, která jste do něj vkládal? U těch mládežníků a béčka ano, u áčka jsem si myslel, možná trochu naivně, že nebude tak náročné dostat se do první ligy. Tam tak ambice ještě nebyly naplněny. Jak se liší nákup klubu od vašeho hlavního byznysu? Dá se vůbec počítat s tím, že se taková investice někdy vrátí? To je úplně něco jiného. Firmy kupujeme, abychom investorům vydělali peníze. Fotbal je čistě moje záležitost, nikoliv firmy. Z mé strany je to srdeční záležitost. Když jsem chtěl vybudovat kvalitní brněnský klub, neuvažoval jsem tak, že by mi to vydělalo peníze. Kde je vlastně hranice vašich investic do fotbalu? Existuje chvíle, kdy byste si řekl, že už do Artisu další peníze nedáte? Kdysi jsem řekl, že časovým mezníkem by bylo pět let. Dneska je to rok a půl od odkupu, takže spousta času ještě zbývá. Je však jasné, že když pořád neúspěšně dobýváte, dojde vám zápal a chuť jít dál. Dneska ale ten případný okamžik neumím definovat. Mezi brněnskými fanoušky dlouho převládal dojem, že pokud si koupíte fotbalový klub, budete ho budovat takzvaně odspodu. Teď to ale všeobecně vnímají tak, že silou peněz tlačíte Artis nahoru. Jak se s tím vyrovnáváte, respektive jak byste jim svůj přístup vysvětlil? Úplně jednoduše. Ať se jdou zeptat našich mládežníků. Já ten klub významně buduji právě odspodu. Rekonstruují se hřiště, mění se trenéři, spousta věcí, které fungují ve větších klubech, se u nás aplikují už od mládeže. Nevím, kde to ti lidé berou. Nebo vlastně vím, z druhého tábora od Zbrojovky. Sice nechystáte vlastní stadion jako Vojtěch Kačena, ale připravujete tréninkové centrum. Nejlépe byste ho chtěl vybudovat na Žabovřeských loukách, o jejichž směně aktuálně jednáte s brněnským magistrátem. Městu byste naopak nechal nemovitosti u plánovaného sportovně-rekreačního areálu za Anthroposem. Jak daleko jsou jednání o této transakci? Jedná se, ke směně jsem však byl tak trochu dotlačen okolnostmi, protože Agentura Sain pronajala malinkou část objektu, architektonicky nezapadající k té nemovitosti, hudebnímu klubu Melodka. Já proti ní nic nemám, ale architektonicky tam ani ta přístavba nemůže být. Celý areál je navíc v současnosti v řízení o prohlášení za kulturní památku. Chtěl jsem celou historickou budovu zrekonstruovat a vybudovat v ní restauraci s krátkodobým ubytováním. To se však s hudebním klubem v sousedství neslučuje, a to nejen z hlediska plánovaného využití objektu, ale i kvůli hluku spojenému s jeho provozem. Nabízel jsem, že si to pronajmu i za lepších podmínek než Melodka, ale nebylo mi to umožněno. Agentura Sain se o tom se mnou odmítala bavit. Dobře, respektuji to, ale pro město je to škoda, protože projekt počítal se zachováním architektonického charakteru a kulturně-historických hodnot.