Když se v roce 2013 reformoval 3. důchodový pilíř a vzniklo tehdy nové penzijní spoření, po objektivně nevýhodném penzijním připojištění mělo jít konečně o ideální a státem podporovanou cestu, jak se zodpovědně po vlastní ose zajistit na stáří. Teď, po zhruba 13 letech, se otevřeně řeší fakt, že dnešní penzijka jsou celou tu dobu nastavená špatně, nevýhodně či dokonce v neprospěch klientů. Jak spočítali a upozornili ekonomové Filip Pertold a Lukáš Nádvorník z výzkumného pracoviště CERGE-EI, střadatelé totiž mohou na poplatcích penzijních společností v dlouhodobém horizontu přijít klidně až o polovinu nashromážděné částky. Zatímco v roce 2013 se 3. důchodový pilíř reformoval hlavně kvůli prakticky neexistujícímu zhodnocení (v těchto tzv. transformovaných fondech ještě dnes reálně o peníze vlivem inflace ztrácí přes 1,7 milionu lidí), teď se pozornost stáčí k poplatkům, které zhodnocení dnes už mnohem výkonnějších fondů podstatně umazávají a v některých případech dokonce opět stlačují pod míru inflace. Vládním záměrem je tedy maximální poplatek snížit na 0,5 % z hodnoty účtu ročně a zrušit současnou praxi, kdy si penzijní společnosti berou také část ze zhodnocení. Ty argumentují mimo jiné tím, že při tak nízkých poplatcích se jim nebude vyplácet získávat pro penzijko nové klienty nebo že nebudou mít motivaci ani možnost maximální zhodnocení zajistit. Celé to působí, jako by člověk nemohl mít nízký poplatek a vysoké zhodnocení zároveň. Po oněch 13 letech, kdy byl systém vychýlený ve prospěch penzijních společností, se vyjednávání a argumentace penzijních společností za zachování vyšších poplatků poslouchá obtížně. Tím spíš, když menší investiční platformy už léta podobně jako penzijka nabízejí akciové nebo dluhopisové fondy, u kterých lze dosáhnout lepších výnosů za příznivějších poplatků, a to přesto, že na ně státní příspěvek nechodí. Když pomineme dobu, po kterou se nedostatkům penzijního spoření nepřikládala dostatečná pozornost, nynější snaha o reformu je rozhodně pozitivní krok. V současné bitvě o výši poplatkového stropu a o to, kolik střadatelům přispěje stát, by se ale nemělo ztratit, že ve finále jde hlavně o to, kolik peněz fond střadatelům vydělá. Jinými slovy: nestačí být levnější. Je potřeba být i výkonný, na což mají státní příspěvky jen omezený vliv. Zda budou reformovaná penzijka svým reálným a výsledným zhodnocením konkurovat investičním platformám, se teprve ukáže. Nebude to pro ně jednoduché. Platformy jako Direct Fondee vznikaly digitálně, efektivně a s nízkými náklady už od začátku. Penzijní společnosti jsou často velké, nákladné a těžkopádné instituce. Transformovat se tak, aby dokázaly konkurovat moderním investičním platformám, pro ně bude velká výzva.