Bolest. Palčivá bolest mu kroutila levou dlaň a vystřelovala až do ramene. Potil se, ruce se mu třásly. Nechtěly ho poslouchat. Zatvrzele si opakoval: Dělej. To zvládneš. Nejdřív založ film do foťáku. „Bojoval jsem s krabičkou od filmu, pak jsem bojoval s foťákem, abych ho otevřel a dostal do něj film. Nejdřív se zdálo, že to nezvládnu. V znetvořené ruce jsem neměl dost síly, nedokázal jsem ji kontrolovat... třásl jsem se bolestí a strachem. Vynervovaný z vlastní neobratnosti jsem se klepal a potil sevřený v ledové křeči,“ vzpomínal W. Eugene Smith. Byl rok po konci války a osmadvacetiletý rodák z Kansasu se ve svém domě ve státu New York stále vzpamatovával z vážného zranění, které utrpěl během bojů v Pacifiku. Od září 1943 dokumentoval postup americké námořní pěchoty přes Saipan, Guam, Iwodžimu a Okinawu. Na rozdíl od fotografů americké armády neposílal domů propagandistické obrazy hrdinů vztyčujících vlajku s hvězdy a pruhy. Chtěl ukázat syrovou brutalitu konfliktu: vyčerpané a špinavé americké vojáky krčící se v zákopech, kluky oslepené dělostřelbou, modlící se na lehátkách, vyděšené japonské civilisty, bezvládná tělíčka dětí, krajinu rozervanou pumami... V pekelné výhni Pacifiku se zrodil jeho génius. A také hluboké přesvědčení, že svými fotkami může – musí! – změnit svět. „Kéž bych dokázal pořídit fotky tak silné, aby diváka chytily za srdce a naplno mu vyjevily enormitu hrůz války. Pak by snad popíchly jeho svědomí a donutily by ho k zamyšlení,“ vysvětloval po letech. Střela z minometu si ho našla v dubnu 1945 na Okinawě. Šrapnel mu roztrhl levou ruku, kterou se právě snažil zaostřit, pak mu proletěl hlavou, roztříštil lebku a přerazil čelist. Válka pro něj skončila. Poslali ho zpátky do Ameriky a Smith následující dva roky strávil putováním po nemocnicích. Prodělal desítky operací. Plastický chirurg mu sice dal tvář dohromady, ale nemohl sevřít levou ruku a trápily ho chronické bolesti hlavy. Navíc mu neustále z nosu vytékal sekret z poraněné obličejové tkáně a nosních dutin. Lékaři dávali najevo, že jeho fotografická kariéra skončila. Jenže Smith byl mezek. Paličatý samorost, který se během své kariéry pohádal téměř s každým a ještě před válkou se nechal vyhodit z prestižního časopisu Newsweek, protože ho nutili k přechodu na jiný foťák. V amerických redakcích si vysloužil nálepku potížisty a kverulanta, nejproblémovějšího fotografa v oboru. A tak se rozhodl, že to zkusí. Dva roky po návratu z války si se ženou a dvěma malými dětmi vyšel na procházku do lesíka za svým domem ve městě Croton-on-Hudson severně od New Yorku. Vzal si s sebou fotoaparát. Chtěl to zkusit. Nikdo jiný u toho nesměl být, tak moc se bál selhání. Vynervovaný a zkroucený bolestí založil film a belhal se za rozdováděnými ratolestmi. Pokaždé, když si fotoaparát přiložil k obličeji, hledáček mu zamazal výtok unikající z poraněného nosu, takže téměř nic neviděl. Ale pak před sebou vytušil kouzelný záběr. Chlapec Pat a holčička Juanita se vynořili z bukového podrostu a ruku v ruce vystoupili na mýtinu zalitou světlem. „Naléhavě jsem pocítil, jak se přede mnou formuje scéna. Sprška jasného světla se prodrala otvorem mezi stromy a dopadala na pěšinu před námi. Pat na mýtině před sebou něco uviděl, popadl Juanitu za ruku a pospíchali dopředu,“ vzpomínal Smith. Popotahující, bolestí zkroucený otec stál kousek za nimi a v křečích zápasil s fotoaparátem. Kompozici a čas jen odhadoval. Ihned ovšem tušil, že pořídil něco výjimečného. Pak udělal ještě jeden snímek a odvrátil se od svých dětí. Nechtěl, aby viděly, že pláče. V temné komoře se tušení potvrdilo: byl to perfektní záběr. Snímek dětí vycházejících z temnoty na světlo nebyl jen jeho osobním vítězstvím; byl důkazem, že se i s těžkým fyzickým postižením může vrátit k fotografii. V těch prvních poválečných letech se zdál být také příslibem nové, lepší doby. Vysloužil si nálepku nejdojemnější fotky 20. století a o devět let později se stal závěrečným exponátem putovní výstavy Lidská rodina, kterou po celém světě navštívilo přes devět milionů lidí. „Procházka rájem se stala symbolem, že se lidstvo po dlouhé době vynořilo z hospodářské krize a války. Je to jedna z nejznámějších fotek dvacátého století,“ konstatuje magazín Life, kde Smith v následujících letech našel práci. Nejplodnější léta měl teprve před sebou. Ve službách populárního obrázkového týdeníku se stal mistrem fotografické eseje. Američanům ukázal každodenní dřinu obyčejného venkovského doktora v prériích Colorada, středověkou bídu španělského venkova, misi Alberta Schweitzera v Gabonu i generace umouněných horníků ve Walesu. Byl velký humanista, ale také nesnesitelný pedant. Každému tématu se věnoval jako posedlý. Nejlépe to dokazuje jeho angažmá u agentury Magnum, jež ho v polovině padesátých let poslala nafotit průmyslový rozmach Pittsburghu. Smith dostal zadání, aby do měsíce odevzdal sto snímků. Zakázku dokončil po dvou letech s tím, že jich pořídil třináct tisíc. Reportáž nikdy nevyšla. Další jeho obsesí byl jazz. V polovině padesátých let opustil ženu a čtyři děti a nastěhoval se do podkrovního bytu na Manhattanu, který fungoval jako zkušebna a klubovna avantgardních muzikantů a bohémů. Během devíti let tu pořídil 40 tisíc fotografií a čtyři tisíce hodin zvukového záznamu. Svou druhou nejslavnější fotku pořídil na počátku sedmdesátých let, kdy se po boku své nové životní partnerky vrátil do Japonska. Ale o tom zas někdy příště...