Ohodnoťte tuto zahradu procenty: Chtěli zachránit sad. Dnes v něm bydlí a užívají si romantickou zahraduNicméně když se jim narodil první syn, začali snít o jiném bydlení i životním stylu. „Snili jsme o místě, kde děti nebudou vyrůstat mezi betonem, ale mezi stromy. Kde budou lézt po větvích, sbírat jablka přímo ze stromu, stavět bunkry a večer usínat unavené z opravdového dne venku. A kde si já konečně budu moct bez výčitek umazat ruce od hlíny,“ popsala v přihlášce do soutěže Nejkrásnější zahrada. Rok s manželem hledali pozemek. A pak našli místo, které prý většina lidí považovala za ztracený případ. Stál tam starý dům určený k demolici. A byl tam téměř deset let neudržovaný ovocný sad, zarostlý tak, že při první prohlídce musel majitel vzít mačetu a prosekat zájemcům cestu. „Statik dům odepsal během pár minut a mnoho lidí nás od koupě odrazovalo, jenže já jsem za tou džunglí viděla něco úplně jiného. Viděla jsem staré ovocné stromy, které si zaslouží druhou šanci. Viděla jsem místo plné života, které by byla škoda proměnit ve stavební parcely. A hlavně jsem viděla náš budoucí domov. Dnes jsem nesmírně vděčná, že jsme tenkrát poslechli srdce,“ konstatuje Petra zhruba po sedmi letech. A dodává: „Nebylo to jednoduché. Stavěli jsme dům svépomocí, já byla na mateřské dovolené s malými dětmi a současně řešila stavbu i zahradu. Manžel se vracel z práce až večer a většina práce zůstávala na nás dvou a mojí mamince. Často jsme byli unavení, občas zoufalí, ale nikdy jsme nepřestali věřit, že to jednou bude stát za to. A stálo.“ O začátcích budování zahrady i domu čtenářka více prozradila zde: Od samého začátku měli jasno v tom, že nechtějí dokonale upravenou zahradu podle katalogu. Chtěli vytvořit místo, které bude žít. Zachovali starý ovocný sad a postupně ho obnovují s respektem k tomu, co zde bylo dávno před nimi. Každý strom má svůj příběh. Rozhodli se, že místo kácení dají přednost péči. Zahradu rozkládající se cca na 2200 m2 prostě budují pomalu, postupně, rok po roce. Ne podle trendů, ale podle přírody. „Nepoužíváme chemické postřiky. Vysazujeme rostliny, které lákají motýly, včely i čmeláky. Necháváme prostor ptákům, ježkům i drobnému hmyzu. Máme slepice, které jsem si sama líhla a běhaly nám jako kuřátka po obýváku. Máme tu hmyzí obyvatele, ptačí budky, staré stromy i kouty, které zůstávají schválně trochu divoké. Věřím totiž, že krásná zahrada není ta nejvíce uklizená, ale ta, která dokáže dát domov co nejvíce živým tvorům. A teď v těch horkých dnech se k nám stahují nejen zvířátka, ale i rodina a přátele, protože není nad přirozený stín korun stromů,“ popisuje čtenářka, která tuto rodinnou cestu sdílí s ostatními prostřednictvím projektu Bydlíme v sadu. „Inspiruji už více než 100 tisíc lidí na Instagramu a Facebooku a každý den mi přicházejí zprávy od lidí, kteří díky našemu příběhu zasadili svůj první strom, založili záhon pro opylovače nebo se rozhodli zachránit starý sad místo jeho vykácení. A právě to je pro mě největší ocenění. Pokud naše zahrada dokáže inspirovat další rodiny, aby daly přírodě více prostoru a začaly ji vnímat jako partnera, pak všechna ta práce měla ještě mnohem větší smysl,“ vysvětluje, nakolik se jí zahrada stala životní náplní. S manželem vlastně všechno vyrobili rukama Nejkrásnější na celé této rodinné zahradě ale podle čtenářky není výsledek. „Nejkrásnější je ta cesta. Jsou to stovky hodin práce, tisíce koleček s hlínou, bolavá záda, odřené ruce i chvíle, kdy si člověk říká, jestli to vůbec zvládne. A pak přijde ráno, kdy si utrhnete rajče, kolem vás zpívají ptáci, děti běží bosky rosou a mezi levandulí bzučí včely. V tu chvíli víte, že všechna ta práce měla smysl,“ popisuje Petra poeticky. Veškerý zahradní inventář – každý nový záhon, lavička či nově zasazený keř prošly manželům rukama. „Mnoho věcí jsme vyrobili z toho, co už mělo skončit na skládce. Staré dřevo vždycky dostalo nějaký nový život, dětská postel se například proměnila v kurník,“ uvádí nadšená zahrádkářka, která užitkovou zahradu každý rok rozšiřuje. „Modré vyvýšené záhony ladící s okenicemi u domu jsou taková naše stálice,“ dodává. A samozřejmě i na této zahradě podle paní Petry platí, že vlastně nikdy nebude úplně hotová. A ani být nechce. Každý rok přibývá nový nápad, nový strom, nový záhon nebo místo k odpočinku. „Říkám totiž, že cesta je cíl a právě díky tomu zahrada roste společně s námi. Najdete u nás květnatou louku, skleník, zahradní domeček, kde v létě s dětmi spím. Nesmí chybět kurník, fontána nebo třeba houpací síť a ohniště. Letos přibyla také předzahrádka a další trvalkové záhony, které jsou teď díky štěňátku trošku ohroženy,“ konstatuje, že se do zahrady promítají i rodinné změny – třeba to, že přibyl nový čtyřnohý člen. Svoji rodinnou zahradu nepovažuje za nejkrásnější proto, že by byla dokonalá. „Je krásná tím, že každý její kout vypráví náš vlastní příběh. Příběh o odvaze koupit místo, které ostatní odepsali. O záchraně starého ovocného sadu. O lásce k přírodě. O rodině. O respektu ke všemu živému. A hlavně o tom, že i obyčejná paneláková holka si může splnit sen a vytvořit malý kousek ráje, který není jen pro nás, ale i pro všechny, kteří v něm společně s námi našli svůj domov,“ uzavírá.