Jsou mladí lidé a teenageři skutečně méně psychicky odolní, nebo jen otevřeněji mluví o svých problémech? Není to v tom, že by děti byly méně odolné oproti nám, starší generaci. To vůbec ne. Jen mají dnes mnohem více informací, než jsme měli my. V celé společnosti teď psychika nabývá na významu, proto o tom více mluvíme. Když nám jako dětem bylo špatně, neřešili jsme to, ale to neznamená, že to neexistovalo. Naopak bych řekl, že jsme to měli jednodušší – pokud byla válka, věděli jsme o ní, ale dnes se na válku díváme prakticky z živého vysílání a věřte mi, že to působí na nás na všechny. A děti tomu rozumí, jen s tím neumějí pracovat. A to je na nás, abychom je to učili, když už těm informacím nelze uniknout. Jak mohou rodiče posilovat psychickou odolnost dítěte v běžném každodenním životě? Vemte si malé dítě – když mu zachutná jedno jídlo, chce ho jíst furt. Když se mu zalíbí jedno konkrétní tričko, chce ho nosit taky pořád. Neznají míru. U teenagerů je rovněž všechno mnohem dramatičtější, buď je něco naprosto boží, anebo absolutní tragédie. Na nás, na rodičích, je uznat, že to má význam, že to je smutné, ale že život jde dál a je mnohem pestřejší. Tu pestrost bychom jim měli dopřávat. Podle mě je taky důležité, aby se dítě mělo pořád na co těšit. A pak jsou tu samozřejmě ty absolutní základy – obyčejná konverzace s dítětem, ne pouze poučování, kvalitní jídlo, spánek a pocit bezpečí. Velmi důležité ve vztazích je i naprosto obyčejné plkání o naprosto obyčejných věcech. Teprve když dítě vidí, že ho jenom nepoučujete, tak na sebe leccos práskne, protože bude vědět, že ho za to nebudete nijak trestat, ale budete hledat řešení. Co podle vás dětskou psychiku v dnešní době zatěžuje nejvíce? Zatěžují ji rodinné vztahy, rozchody, noví partneři a nedostatek času ze strany rodičů. Slýchávám, že se dítě běžně se vším radí s ChatGPT, že si spolu povídají o všem. A dospělí to kritizují. Jenže ChatGPT je naprogramovaný tak, aby povzbuzoval a chválil, takže dítě, když se mu povzbuzení doma nebo ve škole nedostává, tak si jde pro pochvalu tam. Škola je pak samostatná kapitola. Je normální, že škola dítě do nějaké míry otravuje a nebaví ho. Ale nesmí to být jenom otrava, děti by mělo ve školách něco bavit a musí v ní vidět nějaký smysl, musí být jednoduše něčím lákavá. Ve společnosti se hodně mluví o sociálních sítích a závislostech na online hrách. Jak by měl podle vás vypadat zdravý digitální režim dítěte? My si často stěžujeme, že jsou děti na online světě závislé, ale zapomínáme, že my jsme jim to dovolili. Jsou rodiny, kde platí jednoduché pravidlo: na noc se mobily odkládají, nemáme je ani v pokoji ani v ložnici. A týká se úplně všech, včetně rodičů. Takže žádné scrollování na sítích, žádná kontrola emailů, do rána to počká. A tohle omezování času stráveného online musíme nastavit u dítěte už od malička, děti neznají míru, tu jim musíme ukázat my. V sedmnácti už to půjde těžko. Jinak se bohužel dostaneme do začarovaného kruhu: tím, že jsem pořád na mobilu, tak nemám šanci naučit se něco nového. Budu umět perfektně s mobilem, ale nebudu vědět, jak okouzlit dívku, která se mi líbí, a tak mě to zažene zpátky k mobilu. Institut Solvo uvádí, že jen polovina dětí se probouzí svěží a odpočinutá, totéž se týká převažujícího pocitu klidu a uvolnění. Přesto to rodiče vidí výrazně optimističtěji než děti. Čím si to vysvětlujete? Pokud se to týká dospívajících, co po nocích hrají hry, tak tam bych opět zasáhnul. Za nás bývaly baterky, kterými jsme si svítili pod peřinou a četli si. Tohle je stejné a pokud bude dítě chtít, vždycky si cestičku najde. Ale rodič je autorita a tady by měl zasáhnout s tím, že na noc není tablet ani mobil potřeba. Bývá také důležité si uvědomit, že my jsme pro děti zářným příkladem, takže pokud neustále držíme mobil v ruce – u večeře i v posteli před spaním – tak to nejspíš bude dělat úplně stejně. Ze stejného průzkumu vyplývá, že 77 % dětí není trestáno, samy děti uvádějí, že nejčastěji jim je vynadáno, jen 9% dětí říká, že se s nimi rodiče baví o tom, co udělaly špatně. Co podle vás funguje nejlépe, jak komunikovat s dítětem? Občas máme mylný pocit, že autoritu si získám jedině tím, že vás budu tlouct, nadávat vám a trestat vás, jinak si budete růst jako dříví v lese. Ale to není pravda. Já se můžu usmívat a přesto vám říkat, co uděláte, protože já jsem rodič a jsem za vás zodpovědný. Musím být ale vnímavý a vědět, jaké to moje dítě je a co na něj platí a neplatí. Když dítěti přikážu, že se teď bude tři hodiny v kuse učit, i když vím, že po dvaceti minutách ztratí pozornost, tak nedosáhnu ničeho. Ale můžu dát dítěti půl hodinku, ať se to naučí a nabídnout mu, že ho z toho pak vyzkouším. Jednoduše musím vědět, co je pro dítě přijatelné a zvladatelné. Když se s dítětem bavím o tom, co udělalo špatně – protože ono to často samo neví – a společně hledáme cestu, jak to příště zvládnout lépe, pak má taková komunikace hlavu a patu. Jak poznat, že mám doma psychicky odolné dítě? Nevím, jestli se to poznat dá. My všichni můžeme být veskrze odolní, ale něco se stane, my jsme rozhození, což neznamená, že nejsme psychicky odolní, jen nás aktuálně něco trápí. A proto je potřeba být s dítětem, ne v jedné místnosti, ale dělat spolu věci, abychom jako rodiče věděli, jak běžně reaguje a dokázali rozpoznat, že se něco najednou mění. V ten moment bych se začal více zajímat, jestli je to jen krátkodobá přeháňka, co rychle odejde, nebo něco dlouhodobějšího. Existuje nějaká technika, kterou může dítě použít ve chvíli silného stresu? Záleží na věku. Malým dětem pomáhá například oblíbený plyšák, nebo amulet. Víme, že jim to reálně nijak nepomůže, ale pokud je to uklidňuje, ať si je berou všude s sebou. U těch starších dětí – a vlastně nás všech – je důležité vědět, že někoho mám, kdo mi pomůže, komu se můžu svěřit, na koho se můžu obrátit. Jaké rodičovské chyby nejčastěji oslabují psychickou odolnost dětí? Děti nemají rády řev nebo zvýšený hlas, výčitky, ale ani velké rozebírání vzniklé situace. Nemají rády, když nedržíme slovo, nebo třeba to, když jsme náladoví a ony nikdy neví, do které nálady se zrovna trefí. V každé rodině je něco, ale tohle všechno bere dítěti pocit jistoty. Co děti od svých rodičů potřebují úplně nejvíc? Jak jsem řekl před chvilkou, v každé rodině je něco, nemusím mít strach, že nejsem ideální rodič a bát se, abych se dítěte nějak nedotkl. Vždycky vzniknou situace, kdy dítě bude mít pocit, že ho něčím trápím, ale to pozitivní musí ve výchově převážit. Děti potřebují jistotu, to ostatně potřebují všechny vztahy, a my jim to někdy nedopřáváme. Jsou děti, které třeba mají kamarády, ale jinak nic pěkného v životě nemají. To je potom těžké a psychickou odolnost to určitě nezvyšuje. Důležité tedy je, aby ty pěkné věci převažovaly nad těmi negativními a aby dítě vědělo, že se na své rodiče může spolehnout.