„Moje hodnota dlouho závisela na tom, jestli si mě všimne nějaký muž,“ přiznává bez obalu. Právě ve vztahu s otcem dnes vidí jeden z důvodů, proč se jako dospívající tak silně upnula na první lásku. Partner ji podle jejích slov ponižoval, podváděl, manipuloval a postupně v ní vybudoval hlubokou závislost. „Bylo tam všechno – agrese, lhaní, nevěry. A já čekala, že se změní. Dovolila jsem mu úplně všechno.“ Dnes říká, že podobný příběh slýchá od žen téměř denně. A právě proto odmítá jednoduché vysvětlení, že za všechno může narcista nebo manipulátor. „Pokud si přitáhneme toxického člověka, většinou je něco nezahojeného i v nás. Neříkám, že za násilí může oběť. Ale pokud nepochopíme vlastní vzorce, budeme je opakovat.“ Podle Mourmoura se většina těchto vzorců rodí mnohem dříve, než si připustíme. „Holčičky často vyrůstají v rodinách, kde vidí, že máma mlčí. Že odpor znamená konflikt a mlčení bezpečí. A přesně to si odnášejí do dospělých vztahů.“ Respekt si musíte zasloužit Stejně kriticky ale mluví i o mužích. Tvrdí, že mnoho z nich očekává respekt, aniž by podle ní převzali odpovědnost za vztah. „Dnešní muži chtějí respekt. Ale za co? Za to, že zaplatili jednu večeři? Za to, že přišli domů z práce? Respekt přece nevzniká automaticky. Buduje se tím, jaký člověk jste.“ Kontroverzně zní i její pohled na maskulinitu. Nemyslí si, že by muž měl ženu ovládat nebo kontrolovat. „Zdravá maskulinita je vedení bez kontroly. Muž má být kotvou. Nemá soutěžit se ženou o to, kdo měl horší den.“ Podle ní právě zde mnoho vztahů selhává. Ženy podle jejích slov zvládají práci, domácnost, děti i emoční podporu partnera. Večer pak od nich muži očekávají, že budou mít ještě chuť na intimitu. „Nikdo není – a teď použiji slovo, které to absolutně vystihuje – nadržený v režimu přežití.“ Říká, že mnoho mužů vůbec netuší, jak velkou psychickou zátěž jejich partnerky nesou. „Když žena celý den pracuje, stará se o děti, řeší domácnost a ještě nese emoce celé rodiny, její tělo začne blízkost odmítat. Ne proto, že partnera nemiluje. Ale protože už nemá z čeho brát.“ Současně však odmítá stavět ženy pouze do role obětí. Naopak tvrdí, že i ony nesou svůj díl odpovědnosti. „Ženy často mlčí tak dlouho, až mužům předají vlastní život. Čekají, že partner pozná, co potřebují. Že se jednou změní. Jenže lidé se většinou nemění proto, že v to doufáme.“ Stejně otevřeně mluví i o intimním životě. Podle ní se z něj v mnoha vztazích stává nástroj odměny nebo trestu. „Pokud partner dlouhodobě dává maximum, komunikuje a žena intimitu používá jako prostředek moci, není to v pořádku. Stejně jako není v pořádku, když muž sex vyžaduje bez respektu k ženě. Manipulace funguje na obou stranách.“ Převzít odpovědnost za vlastní život Jedním z nejdiskutovanějších témat rozhovoru je její pohled na dnešní generaci mužů. Tvrdí, že ženy se po rozchodech častěji vzdělávají, chodí na terapie, budují přátelství nebo podnikají. Muži podle ní mnohem častěji utíkají k závislostem nebo zůstávají sami se svými emocemi. „V jeden moment už vás vaše dětství neomlouvá. Každý z nás má odpovědnost začít na sobě pracovat.“ Stejnou větu ale vztahuje i na ženy. Proto podle ní zdravý vztah nezačíná u hledání ideálního partnera, ale u schopnosti převzít odpovědnost za vlastní život. „Nikdo vás nezachrání. Ani muž. Ani žena. Pokud nezměníte sami sebe, budete jen měnit tváře lidí, se kterými opakujete stejný příběh.“ Rozhovor s Aliki Mourmoura je místy velmi osobní, místy provokativní a v mnoha ohledech kontroverzní. Právě proto otevírá otázky, které dnes rezonují napříč společností: Proč se vztahy rozpadají? Kde končí odpovědnost jednoho a začíná odpovědnost druhého? A umíme ještě vůbec vytvářet partnerství, ve kterém spolu muži a ženy nebojují, ale skutečně spolupracují? Poslechněte si další díl podcastu O životě zblízka s mentorkou Aliki Mourmoura.