„Chtěl bych políbit naše vojáky, každého tak statečného, tichého, poslušného, zdvořilého, s prázdným žaludkem, mokrým oblečením, mokrým táborem, s minimem spánku, s botami ztrácejícími podrážky, přesto přátelského ke všem, bez drancování i žhářství, platí, co mohou, a jedí plesnivý chléb. V obyčejném člověku musí být vskutku hluboce zakořeněna bázeň před Bohem, jinak by se tohle vůbec nemohlo dít. Zprávy o známých se těžko dostávají; jeden je umístěn míle od druhého, nikdo neví, kde je druhý, a nikdo neví, jak poslat zprávu, leda pěšky, protože tu nejsou žádní koně.“ Tato slova napsal v pondělí 9. července 1866, tedy necelý týden po bitvě u Hradce Králové, pruský ministerský předseda Otto von Bismarck z Vysokého Mýta své ženě Johanně (jeho dopisy uchovává web Německé dějiny v dokumentech a obrazech). Bismarck se bitvy osobně zúčastnil jako doprovod pruského krále Viléma I. a vrchního velitele pruských vojsk Helmutha von Moltkeho. Třebaže sám nevelel, strávil dlouhé hodiny v sedle pod palbou a jeho popis dobře vystihuje skutečnost, že pruské vítězství, jakkoli drtivé, bylo i těžce vybojované. Až do dneška zůstává bitva u Hradce Králové nejkrvavější a největší bitvou, jaká se kdy na území dnešní České republiky odehrála. „Šlo o rozhodující střet mezi rakouským císařstvím a pruským královstvím v prusko-rakouské válce a současně o druhou největší bitvu 19. století po bitvě Tří císařů u Lipska, vybojované v roce 1813, jíž se zúčastnilo 470 tisíc vojáků,“ uvádí Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Přímo na bojišti nebo v nejbližších dnech po bitvě na následky zranění zemřelo zhruba devět tisíc až 10 tisíc vojáků (přibližně 5700 na straně Rakouska a Saska, kolem dvou tisíc na straně Pruska, zbytek podlehl zraněním v lazaretech). Celkové ztráty včetně raněných, nezvěstných či zajatých vojáků dosáhly astronomického čísla přes 50 tisíc mužů, z toho zhruba 43 tisíc na rakousko-saské straně a necelých 10 tisíc na pruské. Prusové přicházejí Za pruským tažením do Čech v červnu 1866 stál Bismarckův ambiciózní plán vytlačit Rakousko z takzvaného Německého spolku, tedy z volného svazku 35 německých států a čtyř svobodných měst, jenž byl vlastně nástupnickým útvarem po Svaté říši římské národa německého. Rakousko tomuto spolku předsedalo a Bismarck toužil po tom, aby se vůdčí role ujalo místo něj Pruské království. Aby vyprovokoval konflikt, využil sporu o budoucnost Holštýnska a Šlesvicka, které Rakousko a Prusko ještě ruku v ruce vybojovaly na Dánsku. Nedokázaly se však domluvit na správě získaných území, což Bismarckovi posloužilo k vyvolání ozbrojeného konfliktu, v němž mělo Prusko větší šance. Ve vzniklé válce se na stranu Rakouska postavilo zejména Sasko, jehož vojskům by jinak hrozilo pruské zajetí, a na stranu Pruska nově sjednocená Itálie, toužící připojit ke své říši Benátsko, které v té době držela Habsburská monarchie. Válka vypukla v polovině června 1866. Prusové vpadli do Čech ve třech proudech a během svého pochodu vybojovaly několik úspěšných šarvátek s rakouskou armádou, což donutilo rakouského vrchního velitele Ludwiga von Benedeka stáhnout celou armádu k Hradci Králové a tam svést rozhodující bitvu. Síly obou stran byly poměrně vyrovnané. Na straně Pruska bojovalo asi 220 tisíc mužů, spojená rakouská a saská vojska postavila do pole zhruba 215 tisíc vojáků. Bitva začala za svítání Po půlnoci na 3. července 1866 se rakouská a saská armáda rozmístily do zhruba desetikilometrové půlkruhové obranné linie, opřené zády o Labe a pevnost Hradec Králové. Za svítání začala bitva. „Počasí vojákům příliš nepřálo, neboť pršelo. Mezi 6. a 7. hodinou ranní se při postupu pruské 1. armády od Milovic směrem k Sadové a Chlum ozvaly první výstřely rakouských předních hlídek a dělostřelectva. Prusové postupovali za neustálých šarvátek s protivníkem až k říčce Bystřici,“ píše historik Zdeněk Munzar na stránkách Vojenského historického ústavu. Přebrodění rozvodněné Bystřice Prusům značně znepříjemnila palba předsunutých baterií rakouského dělostřelectva. Rakušanům se dokonce podařilo dělostřelbou odrazit Prusy od vsi Lípa a získat na chvíli mírnou převahu. Ta ale neměla dlouhého trvání. „Rakouská taktika selhala především v tom, že dva rakouské sbory se zapojily do zbytečného boje o les Svíb a odkryly pravé křídlo půlkruhové formace,“ popisují zhuštěně další průběh bitvy stránky Königgratz 1866. Podle Munzara se boj v hustém podrostu Svíbu od začátku nevyvíjel pro Rakušany dobře. „V obtížném terénu bylo prakticky nemožné udržet sevřené formace, jednotky se trhaly a mísily mezi sebou a docházelo ke zmatkům, neboť málokdo měl přehled o celkové situaci. Prusové se svojí taktikou střeleckých řetězů provádějících obchvaty nepřátelských křídel a pálících na krátkou vzdálenost na tom byli podstatně lépe,“ konstatuje Munzar. Poté, co se Prusům podařilo Rakušany poprvé ze Svíbu vyhnat, rozhodl se rakouský podmaršál Anton von Mollinary dobít les stůj co stůj nazpět, takže požádal velitele II. sboru Thun-Hohensteina, aby na Svíb čelně zaútočil. Ten mu vyhověl, ale jednotky II. sboru se tím dostaly na linii kolmou k jejich původním dispozicím. Pravé křídlo rakouské armády se tak otevřelo a vystavilo přicházející pruské 2. armádě, která se blížila od severu. Tato armáda skutečně využila odkrytého prostoru a po jedné hodině odpolední zaútočila na nechráněný střed rakouské formace. Kolem 15. hodiny odpoledne dobyli Prusové klíčový vrch Chlum, hlavní opěrný bod rakouského týlu. Baterie mrtvých S bitvou o Chlum souvisejí také dvě klíčové a mimořádně tragické epizody z konce bitvy, známé pod názvy baterie mrtvých a jezdecká srážka u Střezetic. V obou případech šlo o hrdinné chování rakouských jednotek, které se obětovaly, aby zajistily bezpečný ústup poražené hlavní armádě. Přezdívku baterie mrtvých získala VII. jezdecká baterie třetího rakouského dělostřeleckého pluku pod velením setníka Augusta van der Groebena. Nejslavnější a nejtragičtější okamžik její historie přišel po třetí odpoledne, když jednotky 2. pruské armády dobyly Chlum a chystaly se zaútočit na ustupující rakouský třetí sbor. „Poté, co tento pohyb zpozoroval setník Groeben, nechal baterii nakolesnit a vyrazil směrem k Chlumu. Zhruba ve vzdálenosti 200 metrů od prvních nepřátelských jednotek – tou dobou se před obcí řadily čtyři prapory – dal povel k odkolesnění a zahájení palby kartáči,“ píše Vojtěch Kessler z Univerzity Hradec Králové ve studii Baterie mrtvých – inventura jednoho fenoménu. Baterie tak v kritické části stačila asi osmkrát nebo desetkrát vypálit na postupující Prusy, aby ochránila své stahující se kamarády, zaplatila za to ale strašlivou cenu. Přitáhla na sebe smrtící krupobití střel z jehlovek pruské pěchoty a během pár desítek vteřin padla pod vražednou palebnou převahou. Během krátké chvíle bylo zabito 53 dělostřelců včetně velitele a 68 koní. Prusové ukořistili sedm děl. Útok jezdectva u Střezetic Snad ještě krutější průběh měla jezdecká srážka u Střezetic, která se odehrála v prostoru mezi Střezeticemi a Dlouhými Dvory a představuje jednu z největších jezdeckých bitev v dějinách. Do střetu se zapojilo celkem kolem 11 tisíc jezdců. „Na pruské straně se jej zúčastnilo především lehké jezdectvo, zvláště dragouni a také husaři a huláni. Rakušané oproti tomu do boje postupně zasazovali zejména kyrysnické pluky, tedy elitní těžké jezdectvo, proti němuž nemohli pruští kavaleristé v přímém střetu obstát, a tak po krátkém boji ustupovali až ke své pěchotě, která rakouské kyrysníky a především jejich koně nemilostivě drtila rychlopalbou z jehlovek,“ uvádí na svých stránkách projekt 1866. Celý brutální masakr trval pouhých 30 minut. Začal kolem půl čtvrté odpoledne, když rakouské jednotky po vytlačení z Chlumu opouštěly bojiště. Pruské velení se rozhodlo zasadit nepříteli poslední ránu a vyslalo za ustupující pěchotou část svého jezdectva. Rakouští kavaleristé ale odmítli nechat pěchotu nekrytou, takže vyjeli do prostoru mezi Střezeticemi, Probluzí, Rosnicemi, Všestary, Rozběřicemi a Dlouhými Dvory, aby tam svedli svůj heroický poslední boj. Během půl hodiny padlo pod smrtící pruskou palbou 64 rakouských důstojníků, 1101 mužů a 1681 koní. Ani Prusové ale nevyšli z tohoto krvavého boje beze šrámu: přišli o 31 důstojníků, 410 mužů a 256 koní. Ačkoli byly jejich ztráty násobně menší, je třeba uznat, že rakouské jezdectvo splnilo svůj úkol a stahující se pěchotu ochránilo. Kolem páté hodiny odpoledne ustoupili Rakušané z bojiště. Pruská armáda je dál nepronásledovala. Předovky proti zadovkám Skutečnost, že střetnutí s baterií mrtvých i jezdeckou srážku u Střezetic rozhodly pruské jehlovky, tedy moderní pušky nabíjené zezadu, vedla k často citovanému názoru, že Prusové vyhráli bitvu díky nim. Dnešní historikové jej ale nesdílejí. „Rakouské pušky měly delší dostřel a větší přesnost, takže neúspěch Rakouska lze přičíst na vrub spíše špatné taktice boje zblízka, takzvaně na bodáky, než špatné výzbroji,“ konstatují stránky Königgratz 1866. „Je jisté, že pruské zadovky byly modernější, nicméně dosud obecně přijímané informace o jejich kvalitě jsou patrně přemrštěné. Rychlost nabíjení, některými autory uváděná až čtyřnásobná oproti rakouským předovkám, nebyla patrně ani zdaleka tak vysoká. Navíc pruské jehlovky trpěly řadou neduhů a nebyly příliš spolehlivé,“ potvrzuje Jan Rája na stránkách Bellum. Ten také zdůrazňuje, že i kdyby jehlovky skutečně měly proti rakouským předovkám výhodu, tak například v dělostřelectvu byla situace opačná. „Rakouské síly měly k dispozici podstatně více modernějších děl s vnitřním závitem, které se vyznačovaly větší přesností a delším dostřelem. Výzbroj obou armád tedy asi nebyla tím, co by bitvu rozhodlo, ačkoliv je jim často přikládán až příliš velký důraz,“ podotýká Rája. Bitva předurčila světové války V dalších dnech ustoupily rakouské síly přes Olomouc k jihu, a přestože byly nuceny opustit Moravu, dokázaly se spojit s armádou, jež zvítězila na italském bojišti. Ve čtvrtek 26. července bylo uzavřeno v Mikulově příměří, na nějž navázal takzvaný Pražský mír, podepsaný 23. srpna 1866. Rakousko muselo odstoupit Benátsko Itálii, vzdát se práv na Šlesvicko-Holštýnsko ve prospěch Pruska a svolit k rozpuštění Německého spolku a vytvoření Severoněmeckého spolku pod vedením Pruska. „To ve své podstatě vedlo ke sjednocení Německa v pruských rukách a vytvoření ještě silnějšího hegemona střední Evropy. Mír též znamenal budoucí sbližování obou zemí, s čímž pruští čelní představitelé počítali. Porážka u Hradce Králové tak vehnala Rakousko do rukou silného spojence, který jej zavedl až do 1. světové války a následně nenechal odpadnout ze svého objetí ani ve smrtelných křečích konce války. Tím byl osud Rakousko-Uherska zpečetěn,“ uzavírá Rája. Jedním ze zraněných pruských vojáků byl tehdy i mladý, teprve devatenáctiletý poručík Paul von Hindenburg, syn pruských aristokratů, zraněný na hlavě. „Ze zranění hlavy se brzy vyléčil a při pobytu v Pardubicích se zamiloval do sedmnáctileté dcery svých domácích. Kvůli ní se chtěl učit česky. Ale armáda táhla dál,“ uvádějí stránky Königgratz 1866. Osudy pruského vojáka se tak nakonec ubíraly úplně jinou cestou. Za 1. světové války se stal velitelem východní fronty a nejpopulárnějším vojákem v Německu. V roce 1925 byl zvolen prezidentem Německa a v této pozici byl o osm let v podstatě donucen jmenovat německým kancléřem Adolfa Hitlera, třebaže ho osobně nesnášel. Hitler pak přinutil šestaosmdesátiletého Hindenburga omezit politickou svobodu, což umožnilo nástup nacismu. Zbývá tak otázka, zda by se velké evropské dějiny vyvíjely jinak, kdyby mladinký pruský poručík utrpěl u Hradce Králové fatálnější zranění, případně pro něj byla náruč české dívky více neodolatelná.