Odpradávna jsme žili v představě, že soudní mlýny melou zdlouhavě a pomaloučku. Žádný kvalt. Nyní zjišťujeme, že soudkyně a soudci umějí také sprintovat. Úplný Usain Bolt. A právě zde vzniká drobný problém: jestliže nejvyšší strážce ústavnosti dokáže v případě prezidenta reagovat takto bleskově, proč by podobnou službu neměl poskytovat i běžným smrtelníkům? Těm, z jejichž daní je ostatně dobře dlouhodobě živený. Je možno očekávat, že na adresu brněnské Joštovy ulice brzy dorazí desetitisíce návrhů na vydání předběžných opatření. Například: „Můj bývalý manžel už třetí měsíc neplatí alimenty. Žádám Ústavní soud, aby nejpozději do zítřejšího poledne vydal předběžné opatření, kterým mu uloží zaslat dlužnou částku i s úroky z prodlení.“ Nebo: „Na neurologii čekám na termín vyšetření už šest měsíců. Žádám vydání předběžného opatření, kterým bude nemocnici nařízeno přijmout mě ihned, nejlépe ještě před víkendem. Ta záda mne fakt dost bolí!“ Další občanka může navrhnout: „Můj manžel udržuje mimomanželský poměr se svou sekretářkou. Situace je neudržitelná. Žádám soud o rychlé předběžné opatření, kterým mu to bude ihned zakázáno! Zařaďte rychlost Ankara!“ Fantazii se meze nekladou... Právníci přitom dobře vědí, že mimořádné prostředky mají být skutečně neobvyklé. Jejich síla spočívá právě v tom, že jsou používány výjimečně. Jakmile vznikne dojem, že lze bleskovou soudní ochranu získat prakticky na cokoli, začne veřejnost logicky očekávat stejný přístup i v dalších případech. Český Ústavní soud si tak možná zadělal na interesantní problém. Když jednou nepředvídatelně předvedl rychlost formule 1, bude se velmi těžko vysvětlovat, proč příště jede zase tempem historické parní lokomotivy. Právní realita je samozřejmě složitější než satira. Přesto platí staré procesní pravidlo: každý precedent vytváří legitimní očekávání. Až tedy na podatelně Ústavního soudu přistane desetitisící návrh na předběžné opatření ve věci neposekaného trávníku, sousedova kohouta, pomalého obecního úřadu v Ruprechtově nebo nevěrného manžela, možná si někdo v Brně na Joštové povzdechne: „Ta Ankara nás nakonec přišla draho.“