Jak jste se ke studiu na této škole dostala? Na úvod bych ráda řekla, že mí rodiče jsou celoživotní fanoušci Beatles, zvlášť mamka. A jako dárek k osmnáctinám vzali mě a bráchu do Liverpoolu, aby nám ukázali, odkud Beatles jsou a kde to celé začalo. Brala jsem to tak, že se těším, ale že Anglie není úplně moje srdcová záležitost. Zároveň se to sešlo tak, že jsem byla v posledním ročníku na konzervatoři. Čekala mě maturita a taky rozhodování, co dál. Cítila jsem, že bych ráda vyjela do zahraničí, v čemž se výlet do Liverpoolu ukázal osudným. To město mě velmi oslovilo – lidi, atmosféra a vlastně i turisté, většinou fandové Beatles. Tak jsem si říkala, jestli tam náhodou není nějaké hudební vysoká škola a našla jsem Liverpool Institute for Performing Arts. Zjistila jsem, že ji založil Paul McCartney, je jejím patronem a dohlíží na její chod. Takže jsem se tam zkusila přihlásit a hned napoprvé mě vzali. Čekala jste, že to půjde tak snadno? Vůbec, byla jsem strašně překvapená, i vzhledem k počtu uchazečů. Na základě čeho vás přijali? Škola má propracovaný online systém, do něhož se uchazeč přihlásí a postupně vyplňuje informace o sobě. Nejdřív základní, ale pak „přituhuje“, chtějí osobní dopis, motivační dopis, proč by měli vzít zrovna mě. Taky jsem musela doložit nějakou svou hudební tvorbu. Kde jsem hrála nebo zpívala, kolik písniček jsem složil a podobně. Došlo i na docela záludné otázky jako jak bych se postavila k tomu, kdyby mi něco zabránilo věnovat se tomuto oboru nebo kde se vidím za X let a tak. Byl to docela složitý a komplexní proces, ale bylo mi jasné, že chtějí vzít ty správné lidi, kteří se pak hudbě opravdu chtějí a budou věnovat. Vy jste se už mohla prokázat vlastní tvorbou? Zhruba od dvanácti, třinácti let píšu vlastní písničky, což tehdy vycházelo z nějakého mého emočního přetlaku. A když mi bylo zhruba patnáct, vzala jsem pět nejpovedenějších skladeb a s pomocí muzikantů z kapel Mňága a Žďorp a Buty jsem nahrála EP. Byl to charitativní projekt. Výtěžek za prodaná cédéčka šel na dětské oddělení jednotky intenzivní péče Fakultní nemocnice v Olomouci. Což pro školu LIPA bylo taky zajímavé, že jsem se věnovala i něčemu takovému. Měla jsem i vlastní kapelu, koncertovali jsme, nahrávali jsme vlastní věci, odehrála jsem taky nějaké vystoupení na podporu Ukrajiny a podobně. Ovlivnilo vás nějak, že jste vyrůstala v rodině milovníků Beatles? Žánr, kterému se věnuji, je trochu jiný, ale poznamenalo mě to hodně. Vybavuju si, že už jako čtyřletá jsem se na DVD koukala na film Help! a strašně se mi ty písničky líbily. A jestli se něco z Beatles propsalo do mých písniček, tak jednoznačně vokály. Vždycky se mi hrozně líbilo, jak měli vystavěné pěvecké linky. Nejen sólové, ale i doprovodné. Jak přesně vypadá studium? Můj obor se jmenuje „songwriting and performance“, takže psaní písniček a vystupování. Museli jsme si zvolit svůj nástroj, což je v mém případě hlas. Tedy zpěv. Máme přednášky, které navštěvujeme všichni, kteří studují tento obor. Pak jsme rozděleni do jednotlivých seminářů asi po pěti, maximálně deseti lidech. Je to celkem intenzivní studium, pracujeme samostatně na hodně projektech, píšeme eseje, studujeme dost odborné teorie. Pořád se to točí kolem toho, co chceme v budoucnu dělat. Máme i přednášky o tom, jak funguje hudební byznys, jak se dělají rozpočty na desku, věci kolem jejího vydání a tak. Což se mi vlastně docela hodí, protože budu vydávat album. Na něm se také podíleli členové Mňágy a Žďorp a Buty? Je to tak. Desku společně se mnou produkoval Marcel Gabriel z Mňágy a Ždorp, ve dvou písničkách bubnuje a hraje na všemožné perkuse. V písničce Lucerna, která už je venku, hraje na kytaru Kuba Červinka taky z Mňágy a Žďorp. Mastering alba dělal Petr Vavřík ze skupiny Buty a držel odborný dohled nad nahráváním. Když jsem točila sólové zpěvy a doprovodné vokály, dbal na to, aby to bylo všechno správně. Ve škole mám hodiny zpěvu s profesorem, který je z Ameriky. Takže nemám moc šanci zpívat české písničky. A když už nějakou zazpívám, on samozřejmě nepozná, jestli to v té češtině zní správně. A s tímhle mi Petr Vavřík hodně pomohl. Příští rok bude vaším posledním studijním v Liverpoolu. Co máte v plánu potom? Chci se samozřejmě věnovat hudbě na profesionální úrovni a rozhodně plánuju se vrátit domů. Získala jsem hodně zkušeností – a ještě určitě získám – leccos jsem se naučila, ale moje kořeny mě silně táhnou zpátky sem. Navíc si myslím že moje tvorba je primárně pro českého posluchače. V rámci studia jste měla možnost setkat se s Paulem McCartneyem, dokonce jste si na setkání oblékla kroj vašeho rodného kraje. Jak na vás legendární člen Beatles působil? Až dostuduju, budu mít titul bakalář. Ale mám za sebou už promoci po uzavřeném ročníku, na kterou přišel Paul McCartney. A říkala jsem si, že když už budu mít tu příležitost, nemůže být nic reprezentativnějšího než si na sebe vzít valašský kroj. Mám ho po své babičce a je to pro mě něco opravdového, co mám v sobě. Paul si v rámci promoce s každým studentem potřásl rukou a prohodil s ním pár slov. Plus měl docela hezký motivační projev. Trošku se mnou i zavtipkoval. Jak přesně? Součástí valašského kroje totiž je kordulka, tedy vestička, do které se jako ozdoba dává živá květina. A jelikož mi v letadla nepřežila žádná kromě levandule, dala jsem si do kordulky právě ji. A když jsme se s Paulem McCartneyem potkali cvrnknul do ní a prohodil něco ve smyslu, že má levandule rád, ale že k ní čichat nebude, protože by to působilo divně. Předala jsem mu i malý dárek, malou vyřezávanou valašskou holubičku, která se u nás věší pro štěstí a taky pro ochranu domácnosti. Poděkovala jsem mu za všechno, co udělal pro naši školu a pro hudbu obecně. A až den poté jsem zjistila, že levandule má pro něj speciální význam. Měl ji rád jeho tatínek, pěstoval ji v domě, kde Paul jako dítě vyrůstal, sušil ji, takže všechny prostory jí byly provoněné.