Vzpomněli jste si během natáčení na vlastní tábory? Vladimír: Já jsem nikdy na žádném klasickém táboře nebyl. Jezdil jsem na sportovní kempy, které fungovaly trochu jinak. Když se mě lidé ptají, proč jsem na tábory nejezdil, odpověď je jednoduchá – byl jsem mamánek. Chtěl jsem být s maminkou a jediná věc, která mě od ní dokázala dostat, byl sport. Představa, že mě někdo v noci budí na bobříka odvahy, pro mě byla naprosto nepřijatelná. A navíc – kdo by tam vařil? Nechtěl jsem jezdit někam, kde nevaří moje máma. Eva: Já jsem na tábory jezdila a byla jsem nadšená, když mě Dan Pánek oslovil do filmu z táborového prostředí. Hrozně jsem se těšila, protože jsem doufala, že se do něj podaří dostat i něco z našich vlastních táborových zkušeností. Tábory jsem milovala a dodnes patří mezi moje nejkrásnější vzpomínky... Do filmu jsem propašovala jednu vlastní historku. Když mi bylo šestnáct a čekala jsem, že mě možná vezmou jako praktikantku, nikdo mi nezavolal. Veselá historka Evy Podzimkové: Co se vám vybaví, když se řekne „po večerce“? Vladimír: Dnes už především samotný film. Těšil jsem se na něj z několika důvodů. Dan Pánek je podle mě velmi talentovaný režisér a už delší dobu jsem si přál s ním spolupracovat. Film má navíc skvělé obsazení. A pak je tu ještě jeden osobní důvod. Eva byla na škole jednou z těch hereček, které jsme jako mladší ročníky obdivovali. Všem se líbila ona a Eliška Křenková, ale moc jsme si netroufali je oslovovat. Když jsem se dozvěděl, že budu točit právě s Evou, měl jsem radost. Říkal jsem si, že si splním jeden studentský sen a zároveň budu pracovat se skvělou herečkou. Eva: To je od tebe hezké. Jenže na natáčení už nepřišla ta studentka ze školy, ale paní po dvou porodech... (smích) Mně se vybaví také film. Natáčeli jsme totiž hodně nočních scén, takže jsme byli často opravdu „po večerce“. Bylo to trochu náročnější na skloubení s rodinným životem, ale zvládlo se to. Zároveň si ale vybavím i své vlastní tábory. Po večerce mohly starší děti někdy zůstat déle u ohně. Každý rok jsme si dělali vlastní zpěvník táborových písniček. A pak samozřejmě povídání ve stanech, cvrčci kolem a ten zvláštní pocit letní noci. Je v tom obrovská nostalgie. Ve filmu hrajete dvojici, která se po letech znovu potká. Věříte, že první láska může člověka ovlivňovat celý život? Eva: Myslím, že ano. Všichni lidé, které si pustíme blízko k sobě, nás nějak formují. Každý vztah o nás něco vypovídá a zároveň nás mění. Takže první láska určitě patří mezi zkušenosti, které si člověk nese dál. Vladimír: Já to vnímám podobně, ale kdyby se mě na to zeptal mladší brácha, asi bych mu poradil, aby na první lásku rád vzpomínal, ale nenechal se jí příliš dlouho svazovat. Je hezké si ji pamatovat, ale člověk by se měl posouvat dál. Eva: Přesně tak. Není dobré snažit se první vztah za každou cenu udržet. Většinou totiž nebývá poslední. Chemie mezi hlavní dvojicí bývá u romantických komedií klíčová. Pozná herec už při prvních zkouškách, jestli bude fungovat? Eva: Bylo to znát. Chemie totiž není třeba jen mezi herci, ale také mezi herci a režisérem. S Danem Pánkem to hezky fungovalo, společně jsme o postavách přemýšleli, upravovali některé věci a hledali, jak je co nejlépe uchopit. Měla jsem pocit, že všechno do sebe přirozeně zapadlo. Vladimír: Já mám tyhle začátky vlastně hrozně rád. Přijdou mi vzrušující a zábavné. Když jsme se měli s Evou poprvé sejít v kavárně, byl jsem nervózní, i když jsme se znali už ze školy. A právě to mi přišlo jako dobré znamení. Když se člověk těší a zároveň je trochu nesvůj, většinou je tam něco zajímavého. Slovo chemie je možná trochu ohrané, ale vystihuje určitou energii nebo vibraci mezi lidmi. A tu jsme podle mě měli. Eva: Vláďa byl tak rozechvělý, že na tu schůzku málem zapomněl. Vladimír: To je pravda, přiznávám. Vladimír Polívka o prvním setkání s Evou po letech: Překvapili jste se během práce navzájem něčím? Vladimír: Překvapila mě hlavně Evina profesionalita a způsob, jakým o své práci přemýšlí. Mám rád lidi, kteří mají názor, kteří chtějí diskutovat o scénách a aktivně hledají nejlepší řešení. Je vidět, že jim na výsledku záleží. Zároveň se mi od té doby narodila dcera, takže některé věci, které Eva během natáčení prožívala jako maminka malých dětí, chápu dnes mnohem víc než tehdy. Divák často nevidí, že herečka přijede na plac s miminkem, řeší rodinu a zároveň odvádí stoprocentní výkon před kamerou. Dnes to vnímám úplně jinak. Eva: To je pravda. Na naše první setkání jsem přijela s kočárkem do rozbahněného táborového areálu. A vzpomínám si také na jeden den v lese, kdy jsme natáčeli poměrně náročnou běhací scénu. Mně tehdy nebylo úplně dobře a Vláďa se se mnou podělil o velkou osobní novinku, že čeká dítě. Bylo hezké, že mi ji řekl právě tehdy. Začerstva. Vážila jsem si jeho důvěry, společného sdílení a měla jsem za něj i za jeho rodinu ohromnou radost. Díky Danovi a filmu Po večerce jsme se vlastně po letech skutečně seznámili. Na škole jsme kolem sebe tak trochu kroužili. Vláďa sedával s mými spolužáky a já s jeho, ale nikdy jsme spolu netrávili moc času. Vladimír: Protože jsem se tě bál. (smích) Po večerce Romantická komedie režiséra a scenáristy Dana Pánka vypráví příběh vyhořelého manažera Kráti (Vladimír Polívka), který se vrací do dětského tábora svého mládí, aby zastoupil nemocného otce. Místo klidného léta ho čeká rozpadající se areál, svérázní vedoucí a nečekané setkání s první láskou Anežkou (Eva Podzimková). Ve filmu dále hrají Václav Neužil, Stanislav Majer, Hana Vagnerová, Petra Nesvačilová, Jaroslav Plesl, Dana Batulková nebo Ondřej Pavelka. V kinech je k vidění od 25. června 2026. Ve filmu je důležitým motivem návrat na místo dětství. Máte i vy nějaké místo, kam se rádi vracíte a kde máte pocit, že se zastavil čas? Eva: Pro mě je to Vlčnov, kde jsem dospívala. Už tam nebydlím, žijí tam moji rodiče, ale pořád tam mám svůj pokoj. Vypadá skoro stejně jako ve chvíli, kdy jsem z domova odešla. Přibyla jen cestovní postýlka pro děti. Když se tam vrátím, mám pocit, že se všechno uklidní. Je tam les za domem, známá místa a spousta vzpomínek. Utíkám tam od pražských starostí a shonu dospělého života. Vladimír: Pro mne je to dům, ve kterém jsem vyrůstal a který dnes spravuju. Není to tak, že bych se vracel do svého starého pokojíčku, ale je to místo, kde mám kořeny. Nedávno jsem například několik dní brousil parkety a maloval celé patro. Takže se opravdu snažím přikládat ruku k dílu a starat se o místo, které pro naši rodinu hodně znamená. Kdo z vás dvou by byl lepším táborovým vedoucím? Eva: Já asi ne. Postupem času jsem zjistila, že jsem mnohem netrpělivější, než jsem si myslela. Na naše tábory jezdilo kolem padesáti dětí a už to mi připadalo dost. Dan Pánek ale vyprávěl, že na táboře, kam se během natáčení vrátil, bývalo i dvě stě dětí. To by mě asi definitivně zničilo. Jsem trochu cholerik a nemyslím si, že je to ideální vlastnost pro táborového vedoucího. Vladimír: Taky nejsem zrovna vzor trpělivosti. A hlavně bych strašně těžce nesl tu zodpovědnost. Představa, že mám na starosti padesát dětí, mě upřímně děsí. Asi bych nespal, pořád se o ně bál a nakonec bych byl nervózní úplně ze všeho. Byl bych velmi špatný táborový vedoucí. A jací jste byli jako děti? Poslušní, nebo spíš zlobiví? Eva: Myslím, že jsem moc problémů nedělala. A když už nějaké byly, dokázala jsem je poměrně dobře zahladit. Moji rodiče si dodnes myslí, že jsem byla hodné dítě. Vladimír: Já jsem zlobil rád a často. Uměl být hodně živé dítě. Na druhou stranu jsem se snažil respektovat autority, kterých jsem si vážil. Vladimír Polívka o tom, jak ho změnilo rodičovství: Změnilo rodičovství váš přístup k práci – tempo, výběr rolí nebo prožívání emocí? Eva: Přeházelo mi priority a zároveň mi dodalo určitou odvahu a pevnost. Asi se to promítlo i do práce, protože dnes už si mnohem lépe umím říct, do čeho se mi opravdu chce a co naopak nepotřebuji. Po prvním porodu jsem se k práci vrátila poměrně rychle a trochu jsem to přepískla. Podepsalo se to na mém zdraví a musela jsem zpomalit. Zároveň jsem ztratila chuť k herecké práci. Měla jsem pocit, že jsem došla na určitý okraj a potřebuju si ujasnit, co dál. Tehdy jsem si dokonce začala dělat rekvalifikační kurz, protože jsem si říkala, že kdyby se chuť k herectví už nevrátila, měla bych mít i jinou možnost. Ten stav trval prakticky až do začátku tohoto našeho natáčení. A na co jste se rekvalifikovala? Eva: Absolvovala jsem roční kurz interiérového designu. A nemyslím tím vybírání polštářků k tapetám. Byla to opravdu poctivá práce – kompletní překopání dispozic bytů, stavební úpravy, technické výkresy, měření, navrhování prostor. Musela jsem se naučit spoustu věcí, které s herectvím vůbec nesouvisí. Vtipné je, že týden poté, co jsem se do kurzu přihlásila, jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže Berta se mnou vlastně absolvovala celé studium. Ve čtyřech týdnech života už byla omrknout truhlářskou dílnu. Chuť k herectví se vrátila, přišly i hezké role, ale ta druhá vrátka zůstávají stále otevřená. Vladimír: Mě rodičovství změnilo úplně zásadně. Rozárka byla vymodlené miminko. Nebyla to jednoduchá cesta, prošli jsme si různými léčbami, obavami i chvílemi beznaděje. Bylo v tom hodně emocí a hodně čekání. Právě to období před narozením mě možná změnilo stejně jako samotné rodičovství. Naučilo mě vydržet a věřit, že některé věci potřebují čas. A když se nakonec narodila zdravá a usměvavá holčička, byl to pocit, který se těžko popisuje. Máme ji teprve krátce, takže vlastně pořád objevuju nové věci. Odjedu na čtyři dny a vrátím se domů s pocitem, že vyrostla. Jsou to drobnosti, ale pro mě mají obrovskou hodnotu. Někdo, kdo má třetí nebo čtvrté dítě, se tomu možná usměje. Já jsem z toho ale pořád nadšený. Až diváci odejdou z kina, co by si podle vás měli z filmu Po večerce odnést? Eva: Především dobrou náladu. Vím, že to zní strašně jednoduše, ale přesně to bych lidem teď přála. Vladimír: U podobných otázek je těžké vyhnout se klišé, ale myslím si, že ten film má ještě jednu hodnotu. Připomíná nám místa a chvíle, které jsme měli rádi a na které už často nemáme čas. Já sám prožívám období, kdy se hodně vracím ke vzpomínkám na dětství. Kdyby mi dnes někdo řekl, že mám strávit tři týdny na chatě v Peci pod Sněžkou, kam jsem jezdil na sportovní soustředění, okamžitě bych souhlasil. Málokdo z nás má možnost se opravdu vrátit na místa, kde něco důležitého prožil. A myslím si, že Po večerce může divákům alespoň na chvíli tenhle pocit zprostředkovat. Co v současnosti dělají Eva a Vladimír? Eva: Momentálně natáčím nový seriál pro televizi Prima. Bohužel o něm zatím nemůžu nic prozradit, ale zaměstnává mě dnem i nocí. Vladimír: Já mám teď hodně práce kolem svého autorského představení Unikát, kterému dělám i produkci. Na konci léta bude mít premiéru komedie Dokonalý den, kde se hraju s Kateřinou Marií Fialovou. A pak se těším na léto samotné, protože bych chtěl hodně psát. Psaní mě v poslední době opravdu baví a rád bych se mu věnoval víc.