Článek Zívání nás provází od dělohy do smrti. Dlouho se považovalo za projev únavy či nedostatku kyslíku. Podle nových studií jde o způsob, jak zajistit termoregulaci mozku a sociální propojení. Jasnou příčinu ale neznáme. Když člověk zívá, zapojuje do akce desítky svalů v obličeji, krku a na hrudníku. Celý proces trvá v průměru pět až deset sekund: hluboký nádech, po něm krátká apnoická pauza - moment, kdy se dech zastaví a svaly dosáhnou maximálního napětí - a nakonec rychlý výdech provázený celkovým uvolněním. Zívají lidé i zvířata, přesto však důvod zůstával pro moderní medicínu hádankou. Tradiční vysvětlení, se kterým se lidé dodnes běžně setkávají v populární literatuře, totiž v konfrontaci s klinickými testy neobstálo. Dlouho se tradovalo, že zívání je bezprostřední reakcí organismu na pokles hladiny kyslíku a vzestup koncentrace oxidu uhličitého v krvi. Logika teorie byla přímočará: unavené tělo dýchá mělce, mozek trpí mírným nedostatkem kyslíku, a masivní nádech při zívání má tento deficit rychle kompenzovat. Experti však v kontrolovaných laboratorních podmínkách prokázali, že realita je jiná. Když vědci dobrovolníkům vdechujícím vzduch záměrně zvýšili podíl oxidu uhličitého, nebo přidali přísun čistého kyslíku, frekvence zívání se nijak nezměnila. Fyzická aktivita, která přirozeně zvyšuje poptávku tkání po kyslíku, frekvenci zívání rovněž nezvyšuje. Hypotézu o nedostatku kyslíku tak musela akademická obec z velké části opustit. Když se mozek přehřívá Další pokus o vysvětlení funkce zívání přinesla teprve uplynulá dvě desetiletí a práce badatelů v oblasti evoluční psychologie a biologie. Mezi nejvýraznější postavy tohoto výzkumu patří americký evoluční biolog Andrew Gallup, který zformuloval takzvanou hypotézu o ochlazování mozku. Podle Gallupa funguje zívání jako jakýsi nouzový chladič centrální nervové soustavy. Lidský mozek je mimořádně aktivní orgán. Spotřebovává přibližně dvacet procent veškeré energie těla, čímž vytváří značné množství tepla. Efektivita jeho fungování je přitom závislá na udržení relativně stabilní teploty. Podle této hypotézy platí, že když jsme unavení, vyčerpaní nebo se nacházíme v monotónním prostředí, teplota mozku mírně stoupá a právě v tento moment nastupuje reflex zívnutí. Hypotetický mechanismus ochlazování mozku: - Vzestup teploty mozku (vlivem únavy, stresu či okolního prostředí) - Reflexní zívnutí (hluboký nádech spojený s širokým rozevřením čelistí) - Zvýšený průtok krve (předpokládaný odtok teplé krve z hlavy) - Chladný vzduch v dutinách (možné ochlazení cévního řečiště) - Předpokládaný pokles teploty (ochlazení mozku a následná obnova bdělosti) Gallupův tým pro tuto hypotézu shromáždil podpůrná data, zároveň ale nepředložil definitivní důkaz. V sérii experimentů sledoval lidi v různých teplotních podmínkách a zjistil, že lidé zívají častěji, pokud je okolní teplota nižší než teplota lidského těla. Vdechnutý vzduch tak má teoreticky schopnost mozek ochladit. Naopak v extrémním horku, kdy se teplota vzduchu blíží teplotě těla nebo ji převyšuje, frekvence zívání klesá. Podobný efekt vědci zaznamenali i při přiložení studeného a teplého obkladu na čelo. Někteří badatelé však upozorňují, že naměřené dopady na teplotu mozku jsou malé a že hypotéza dosud nevysvětluje všechny aspekty zívání. I když jde o jednu z nejlépe podložených teorií, stále není plně potvrzená. Sociální nákaza: synchronizace tlupy Žádná teorie zatím ale neodpovídá na otázku, proč je tento reflex tak nakažlivý. Jakmile v místnosti zívne jeden člověk, začnou obratem i ostatní. Nákaza funguje dokonce i tehdy, pokud o zívání pouze čteme, slyšíme jeho zvuk z nahrávky nebo vidíme jeho schematický náčrt. Populární vysvětlení tohoto jevu se opírá o propojení s empatií, sociální vazbou a systémem zrcadlových neuronů. To jsou mozkové buňky, které se aktivují jak v případě, když člověk určitou činnost sám vykonává, tak i tehdy, když tuto činnost pouze pozoruje u někoho jiného. Některé starší neurologické studie využívající magnetickou rezonanci skutečně zaznamenaly při pozorování zívajícího člověka aktivaci oblastí spojených se zpracováním emocí a sociální interakcí. Tato data pak inspirovala hypotézu o zívání jako projevu empatie. Je ale potřeba dodat, že v posledních letech tuto interpretaci řada výzkumů zpochybnila. Opakované studie nenašly spolehlivou souvislost mezi mírou empatie konkrétního člověka a tím, jak snadno se u něj zívání nakažlivě projeví. Přímá role zrcadlových neuronů se neprokázala jednoznačně. Vědci tak aktuálně pracují s variantou, že nakažlivé zívání není čistě mechanickým reflexem, ale zřejmě je ovlivněno sociálním kontextem a mírou blízkosti. Z evolučního hlediska se nabízí hypotéza, že toto chování mohlo u raných lidských komunit sloužit jako nástroj pro sladění bdělosti skupiny. Pokud byl jeden člen tlupy unavený, zívnutí a jeho šíření mezi ostatními mohlo pomoci sjednotit úroveň pozornosti celé skupiny. Tuto hypotézu je však obtížné přímo testovat. Když se z reflexu stane ukazatel Přestože je zívání v naprosté většině případů neškodným projevem, moderní medicína jej sleduje také jako možný ukazatel nemocí. Hranice mezi normou a patologií nemocí totiž určuje frekvence. Běžný člověk zívne v průměru desetkrát až patnáctkrát za den. Pokud se však frekvence zvýší na desítky zívnutí za hodinu, aniž by to bylo možné racionálně vysvětlit nedostatkem spánku či vyčerpáním, může jít o příznak skrytého zdravotního problému. V odborné terminologii hovoříme o takzvaném excesivním neboli nadměrném zívání. To bývá popisováno jako jeden z možných časných příznaků u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS). Zvýšená frekvence byla zaznamenána také u lidí po cévní mozkové příhodě (mrtvici) nebo u pacientů s Parkinsonovou chorobou. Vedle neurologických příčin může excesivní zívání souviset i se srdečně-cévními potížemi, zejména s aktivitou bloudivého nervu, který ovlivňuje srdeční frekvenci a krevní tlak. Intenzivní stimulace tohoto nervu může vést k poklesu tlaku a reflexnímu zívání, což bývá popisováno jako možný varovný signál předcházející krátkodobé ztrátě vědomí zaviněné náhlým poklesem krevního tlaku. V neposlední řadě je třeba zmínit vliv moderních léků. Nadměrné zívání je dobře zdokumentovaný vedlejší účinek některých psychiatrických léků, zejména antidepresiv skupiny SSRI. Souhra evoluce a chemie Zívání tak v kontextu moderní vědy ztratilo status prostého gesta unaveného člověka. Ukazuje se jako jev, v němž se pravděpodobně prolíná biologická potřeba jedince udržet si bdělost s hlubší sociální historií našeho druhu. Na jedné straně stojí možná úleva pro přehřátý mozek, na straně druhé zatím ne zcela rozklíčovaný projev sociálního propojení mezi lidmi. Kořeny tohoto chování mohou být ukotvené hluboko v evoluční minulosti. I když přesná podoba a funkce zívání se mezi druhy zřejmě liší a vědci ji stále zkoumají.