Je za vším uražená prezidentova ješitnost, neboť toužil po vybraných lahůdkách na neformální večeři lídrů Severoatlantické aliance? A je premiér Andrej Babiš statečný chlapík, který se postaví Donaldu Trumpovi a přesvědčí ho, že Česko nemůže dávat dvě procenta HDP na zbrojení, protože musí zajistit důchodcům a studentům slevy na jízdném? O co jim vlastně jde, proč se hádají, ptá se nejeden zmatený občan, který poctivě platí daně a chce, aby se mu vrátily v podobě standardních, ne-li velmi dobrých výkonů politiků na všech úrovních. Ve sporu o účast na ankarském setkání pochopitelně nejde o krevety nebo fotku Babiše s Trumpem. V širším pohledu jde o nastavení vah a protivah v rámci ústavního pořádku. V užším pak o prezidentské volby v roce 2028. Ústavodárci, kteří sepsali základní zákon České republiky, předpokládali, že všichni hlavní aktéři se spolu budou bavit. Že budou chápat ducha ústavy, která není návodem na použití mixéru, ale souborem pravidel, jež uvádějí v život konkrétní lidé. Proto je v ní málo napsáno, ale hodně řečeno, jak podotýká profesor Jan Filip. Není v ní explicitně uvedeno, co přesně znamená písmeno a) člán-ku 63 „Prezident zastupuje stát navenek“. Určitě nikoli to, že musí být přítomen na všech mezinárodních setkáních včetně Evropské rady, Valného shromáždění OSN nebo summitů NATO. Přesto tímto sdělením chtěli autoři cosi důležitého sdělit. „Tu větu tam nemá nikdo jiný než hlava státu, ani premiér, ani předseda Senátu nebo sněmovny. Ústava tady dává představitelům státu zvlášť na zřetel, že se mají koordinovat, komunikovat spolu, protože všichni dohromady reprezentují Českou republiku. A pokud nechtějí vypadat jako blázni, což snad nechtějí, musejí se nějak domluvit. Dosud to více než třicet let uspokojivě fungovalo,“ sdělil v podcastu Jiný pohled ústavní právník Jan Kysela. Babiš Pavla na summitech NATO chtěl No, nedomluvili se a v očích mnohých, bohužel i zahraničních pozorovatelů, vypadají jako blázni. Kysela míní, že vodítkem má být i praxe. To taky byla. V novoročním rozhovoru mi Andrej Babiš na otázku, kdo bude Česko reprezentovat na summitech NATO, odpověděl: „Teoreticky tam můžeme jezdit spolu, ale já bych to nechal na panu prezidentovi, který je vrchním velitelem ozbrojených sil, je to jeho agenda.“ Lépe by to nedokázal zformulovat ani brilantní hradní právník. Jenže po nejmenování Filipa Turka ministrem si to předseda vlády rozmyslel. Nyní mluví o směšné prezidentově žalobě a jejich případnou společnou účast v Turecku karikuje slovy: „Co bychom tam spolu dělali, to bychom se tam vodili za ruce?“ Rozlouskne to Ústavní soud, na nějž se prezident Petr Pavel obrátil. Jeho žaloba má 27 stran a jde v ní kromě ankarské záležitosti především o obhajobu prezidentství jako takového, jeho postavení v rámci parlamentního systému: „Je mou povinností pravomoci prezidenta v plném rozsahu nejen vykonávat, ale i bránit. Pokud bych to nedělal, nesl bych díl zodpovědnosti za to, že by se dveře k dalšímu svévolnému okrajování pravomocí ústavních činitelů otevřely dokořán.“ Překážka uloupení státu To už se dostávám ke skutečným motivům vládní sestavy. Zajisté platí, že šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka to chce prezidentovi nandat za Turkovo odmítnutí. S Gogolem řečeno, nemá nadávat na zrcadlo, když má křivou hubu. Pokud tehdy on a Babiš měli dojem, že Pavel zasáhl do premiérových pravomocí neoprávněně, měli podat kompetenční žalobu. Báli se, že to projedou, a proto to neudělali. Motoristická nenávist vůči Hradu od té doby nabrala velkou rychlost, takže s sebou strhla i ostatní vládní strany. Petr Pavel se pro ně stal největší překážkou uloupení státu, včetně státní správy, veřejnoprávních médií nebo dotačních titulů. Proto neustále omílají, že je vůdcem opozice. Nebyl, teď už je. Nepochybně bude dál v regionech vystupovat jako občanský prezident a mluvit s lidmi o úplně běžných věcech. Avšak v politickém smyslu jednoznačně zaplnil místo, které zoufale zeje prázdnotou, tedy lídra opozice vůči současnému koaličnímu vládnutí. Je v bytostném zájmu současného establishmentu, aby Pavla vykreslil v nejhorších barvách, nejlépe zelených, ať už jde o uniformu, nebo ochranu přírody. „Krok pana prezidenta ukazuje, že stále není politikem, ale vojákem preferujícím soudy, a to přesto, že sám pohrdá Ústavou,“ nechal se slyšet Filip Turek. A aby bylo jasné, proti komu dalšímu se vymezuje, dodal: „Věřím, že výsledek nedomluvil pan prezident s předsedou Ústavního soudu přímo na demonstraci Milionu chvilek.“ Teď dokonce tvrdí, že svým předběžným opatřením „Ústavní soud potvrdil, že by neměl existovat“. Nepřátelský trojlístek Pavel, Baxa, Minář je tedy označen a hnojomety mohou odpálit své nálože na sociálních sítích. Mikuláš Minář má tři roky na testování aktivity a nespokojenosti občanské společnosti. Josef Baxa musí kolem svých strážců ústavy vystavět neprostupnou hradbu a nezavdat nikomu jedinou záminku ke zpochybnění jejich nezávislého a expertního rozhodování. Podle mě konečný verdikt ústavních soudců nakonec jen potvrdí, že nejvyšší činitelé se musejí dohodnout, vláda nemůže blokovat prezidentovu účast na summitu, ale on tam musí zastávat vládní linii. A prezident Petr Pavel? Ten to má zřejmě nejtěžší. Pakliže se pustil do zásadního kompetenčního sporu s vládou a Andrejem Babišem, měl by být do budoucna méně fotografem, motorkářem, parašutistou či myčem katedrálních oken a mnohem více politickou figurou se vším všudy. Ústava ČR mu nabízí velkou škálu možností. Nemluvě o jiných nástrojích. Proč by to měl dělat? Protože prezidentská kampaň právě začala. Z obou stran.