Jde o jednu z nejlidnatějších zemí světa. Přes 170 milionů obyvatel se tu mačká na ploše o přibližné velikosti dvou Českých republik. Zároveň jde o zemi dlouhodobě sužovanou chudobou, korupcí a přírodními pohromami. A navíc – tamní fotbal je z mezinárodního hlediska prakticky neznámý. Přesto Bangladéš divoce prožívá letošní mistrovství světa. Ne, rozhodně ne kvůli startu bangladéšské reprezentace. Ta se nikdy ani nepřiblížila postupu na šampionát. V poslední kvalifikaci sice těsně vyřadila Maledivy (šlo o zápasy 181. se 173. týmem žebříčku FIFA), v dalším kole však neměla ve skupině s Austrálií, Palestinou a Libanonem sebemenší šanci. V šesti duelech získala jediný bod a skóre měla 1:20. Metropole Dháka, často označovaná za nejšpinavější velkoměsto světa, přesto během fotbalového MS ožívá karnevalovým rejem, desetitisíce lidí vycházejí do ulic a bouřlivě sdílejí dojmy z největších sportovní akce roku. Vypadá to přitom jako trochu exotičtější verze Buenos Aires – všichni totiž nosí argentinské dresy a zbožňují Lionela Messiho. S trochou nadsázky se právě Bangladéš dá označit za jeden obří argentinský fanklub. „Myslím, že to začalo v roce 1986 s Diegem Maradonou a jeho neskutečnými výkony na šampionátu v Mexiku. Lidé se do něj úplně zbláznili. Stal se pro nás legendou a skutečnou senzací,“ líčí padesátiletý Abdul Hai kořeny podivné bangladéšské vášně pro vzdálenou jihoamerickou zemi. V Bangladéši má hodně fanoušků i Brazílie, ale Argentina nepochybně vede. Když před čtyřmi lety Lionel Messi dotáhl modro-bílé k titulu mistrů světa, Dháka byla celá na nohou a slavila dlouho, předlouho. Stejné to je i letos. Až Messi a spol. nastoupí v noci z pátku na sobotu proti Kapverdám, Bangladéšané doma i v cizině (jen v USA žije kolem půl milionu migrantů) budou fandit, jako by šlo o jejich vlastní tým. Argentina porazila nenáviděné kolonialisty Celá záležitost má i výrazný politický rozměr. Když v roce 1986 Argentinci vyřadili Anglii a Maradonu předvedl svou pověstnou „boží ruku“, v Bangladéši to vnímali jinak než jinde. „Lidé to brali tak, že Argentinci porazili velmoc, která nás dřív okupovala. Tím se fotbal nesmazatelně zapsal do našich srdcí,“ popsal pro The Guardian Onyx Chowdhury, obyvatel New Yorku pocházející z Bangladéše. Chudá země byla dvě staletí součástí britského indického koloniálního panství a nemá na to období nejlepší vzpomínky. Vztah k Argentině se tak dá chápat. Generace rodičů dosud vzpomíná, jak úspěchy Maradony a spol. v 80. letech zvedali náladu i jim v době, kdy Bangladéši vládla autoritativní vojenská junta. Mladší generace už to tak nebere, spíš je fascinována Messim a jeho úchvatnou kariérou. Argentinské zápasy na letošním MS přitom se přitom obvykle hrají v době, kdy je v Bangladéši hluboká noc. Třeba mač proti Kapverdám začne ve čtyři hodiny ráno. Pro místní nadšence to ale není problém. „Ani nepotřebuju budík. Když hraje Argentina, budím se automaticky,“ směje se jeden z fanoušků v reportáži webu stanice Al Jazeera. V Argentině jsou si této vzdálené lásky dobře vědomi. Na sociálních sítích například pobavil záběr Emiliana Martíneze, odcházejícího od klubka novinářů. Dalším čekajícím na rozhovor dal jasně najevo, že už se bavit nechce, pak se ale zastavil. „Vy jste z Bangladéše? Tak to jo,“ usmál se argentinský reprezentační brankář. Podaří se však v dohledné době samotnému Bangladéši postoupit na MS, nebo se tomuto cíli alespoň přiblížit? Odborníci jsou skeptičtí. V zemi je prý spousta vášně pro fotbal, ale prakticky nic jiného. „Není dostatek hřišť, nejsou mládežnické akademie, neexistuje zázemí. Mladí lidé, kteří by se chtěli stát sportovci, nemají žádné vedení,“ uvedl sportovní novinář Shahanoor Rabbani. Země se 170 miliony obyvatel tedy zůstává fotbalovým trpaslíkem. Ale dokud se to nezmění, pořád je tu Argentina. Díky ní se i v Bangladéši můžou na chvíli cítit jako mistři světa.