Článek Jen několik ulic od skleněných mrakodrapů, moderních kanceláří technologických korporací a nákupních center se na černé skládce mezi horami odpadků přehrabují prasata a pasou krávy. Když udeří monzunové deště, hnědá voda se splašky zaplavuje silnice i příjezdy k luxusním rezidenčním komplexům. Může to být Dillí, Bombaj nebo třeba Gurugram. Jen v případě posledního zmíněného – podnikatelského centra sousedícího s indickou metropolí Dillí – nemají téměř dvě třetiny z přibližně 550 tisíc zdejších domácností oficiálně evidovanou kanalizační přípojku. Soukromí developeři sice dokázali během několika desetiletí vystavět kancelářské kampusy, obchodní centra a uzavřené obytné komplexy s ohromující rychlostí, veřejná správa už však za nimi nestíhala dotáhnout chodníky, svoz odpadu, elektřinu ani hromadnou dopravu. Tento ostrůvek moderního luxusu uprostřed rozvojového chaosu není anomálií, ale obrazem toho, jak dnes vypadá nejlidnatější země světa. Indie předstihla Čínu na pozici nejlidnatější země světa a zažívá i nebývalý ekonomický boom. Přesto se nedá mluvit o tom, že by se z ní stávala nová Čína, ale nerýsuje se z ní ani jasný spojenec Západu. Co čekat od rostoucích ambicí technologické velmoci plné vnitřních nerovností a napětí? Odpoví série analýz specialistky Seznam Zpráv na Asii Daniely Kučerové. Posilující velmoc Indie je zemí velkých přívlastků – největší demokracie, nastupující velmoc, budoucí protiváha Číny. Ve stínu těchto zkratek a jejího výraznějšího souseda – Číny – se Dillí obvykle příliš pozornosti nedostává. A když už se píše o jejím mohutném vzestupu, takřka uniká, jakým způsobem se pomalu, ale jistě dere do čela ekonomických tabulek. Předpovědi jejího hospodářského skoku se opakují už několik desetiletí. Například studie Goldman Sachs z roku 2023 odhadovala, že by se Indie mohla do roku 2075 stát druhou největší ekonomikou světa. PwC předpokládala, že v přepočtu podle parity kupní síly předstihne Spojené státy kolem roku 2040. Indický premiér Naréndra Módí chce, aby se země do roku 2047, kdy uplyne sto let od získání nezávislosti, stala plně rozvinutým státem. Podle Světové banky by však při pokračování dřívějších trendů mohlo Indii trvat desítky let, než dosáhne alespoň čtvrtiny amerického příjmu na obyvatele. Indický hospodářský vzestup tak jednoznačně probíhá – je však podstatně nerovnoměrnější a sleduje jinou trajektorii než někdejší vzestup Číny nebo evropských zemí. Zázrak na hraně bankrotu Až do 90. let představovala Indie poměrně uzavřenou ekonomiku se socialistickou orientací. Přestože patřila k hnutí nezúčastněných a politicky se nepřiklonila ani k sovětskému, ani k západnímu bloku, její hospodářství se socialistickým modelem výrazně inspirovalo. „Na jednu stranu je označení hospodářský zázrak oprávněné, vždy ale záleží na úhlu pohledu,“ řekl pro Seznam Zprávy indolog a historik Zdeněk Štipl z Ústavu asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Dříve v Indii fungovalo plánování a pětiletky, velmi silnou roli hrál stát a panovala značná nedůvěra vůči zahraničnímu kapitálu – možná až odpor.“ Tato nedůvěra měla silné historické kořeny. „Z pohledu postkoloniální země to dává smysl. Indie měla zkušenost s cizinci, kteří do země přišli a její hospodářství do značné míry vyplenili. Existovala proto obava, aby se něco podobného neopakovalo,“ popisuje Štipl. Na začátku 90. let se země ocitla téměř před státním bankrotem. Docházely jí devizové rezervy a pro získání pomoci od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky musela přistoupit k rozsáhlým reformám. Díky nim se sice hospodářství nastartovalo, výsledky se ale neprojevily okamžitě. Až zhruba od roku 2000 indická ekonomika s výjimkou krizových období roste dlouhodobě a relativně stabilně. „Ve srovnání s Čínou může její růst působit relativně pomalu. Podstatné ale je, že ekonomika roste dlouhodobě a téměř nepřetržitě,“ upozorňuje Štipl a zdůrazňuje, že Indie roste v podmínkách pluralitní demokracie. Vlády se střídají, jednotlivé státy sledují vlastní zájmy a politické strany soupeří o voliče. Tím se indická cesta výrazně odděluje od čínské. „Politický zápas mezi stranami hospodářskému rozvoji často nepomáhá. Jedna politická skupina slíbí voličům něco, druhá něco jiného a obě o ně soupeří. V Číně takový proces neexistuje. Tam komunistická strana rozhodne a příslušné rozhodnutí se provede,“ říká Štipl. Ani rychlý růst však automaticky nepotvrzuje optimistický příběh, který o sobě vypráví současná vláda Naréndry Módího. „Navzdory velmi hlasité sebepropagaci současné vlády není indický ekonomický rozvoj takovou pohádkou, jak bývá někdy líčen. Tento zjednodušený obraz navíc často přebírá i Západ,“ dodává odborník. Síla mládí Evropa po staletí bohatla prostřednictvím industrializace, kolonialismu, akumulace kapitálu a postupného budování institucí. Čína se od konce 70. let proměnila v „továrnu světa“, přesunula stovky milionů lidí ze zemědělství do průmyslu, vybudovala exportní zóny, přístavy, dálnice a města napojená na globální výrobní řetězce. Indie šla zkratkou – průmyslovou revoluci přeskočila. „Rovnou přešla k revoluci informačních technologií. Je to vidět i ve struktuře indického HDP. Průmysl samozřejmě není zanedbatelný, ale nemá tak zásadní postavení jako služby,“ vysvětluje indolog. Vedle úspěšných programátorů, bankéřů, farmaceutických odborníků a zaměstnanců nadnárodních center zůstávají stovky milionů lidí v zemědělství a neformální ekonomice. „Čína byla obrovským, do značné míry nenasyceným trhem s velkým množstvím lidí, kteří chtěli konzumovat a zároveň byli schopni vytvořit rozsáhlou pracovní sílu. V tomto směru má Indie podobný potenciál,“ říká Štipl. Síla Indie však nespočívá ani tak v množství lidí, jako v jejich věku. „Průměrný věk Inda je zhruba 29 let a přibližně třetina obyvatel je mladší osmnácti let. Jde tedy o populaci, která má šanci výrazně změnit podobu Indie a do značné míry zasáhnout také do budoucí podoby světa,“ dodává. Otázka zní, kdo do budoucna bude ve stárnoucích ekonomikách pracovat. „Nechci tím říct, že jednoduchou odpovědí je, že Indové, ale indická mladá populace může z tohoto hlediska výrazně zasáhnout do globálního vývoje,“ dodává indolog. Odliv mozků V jiných oblastech už srovnání s Čínou příliš nefunguje. Jednou z nich je základní výzkum – ti nejlepší a nejtalentovanější Indové odcházejí pracovat do USA nebo Evropy. Jde tak o jeden z problémů, který pálí současnou Indii a odráží se i na politické scéně. Analýza francouzské banky Natixis z května 2024 odhadovala, že země potřebuje do roku 2030 vytvořit přibližně 115 milionů pracovních míst, aby zaměstnala nové účastníky pracovního trhu a lépe využila lidi, kteří jsou nezaměstnaní nebo pracují méně, než by mohli. „Současná vláda určitě má rétorický plán: slibuje vytváření milionů pracovních míst,“ říká Štipl. „Módí mladým lidem de facto sliboval, že pro ně pracovní místa najde. Dostatečné množství těchto pracovních míst se ale vytvořit nepodařilo. Nemohu říct, že vláda neudělala vůbec nic, její sliby v této oblasti však rozhodně nebyly naplněny.“ Nespokojenost s nedostatkem dobře placené práce a s růstem životních nákladů se projevila také ve volbách. Nečekaný úspěch letos zaznamenává původně satirická strana Cockroach Janta Party, která se zaměřila na frustrované příslušníky generace Z. Švábí lidová strana Parodická Švábí lidová strana (Cockroach Janta Party, CJP), jejíž název připomíná vládní Indickou lidovou stranu (BJP) premiéra Naréndry Módího, vznikla v květnu a během několika týdnů si získala miliony příznivců na sociálních sítích. Impulzem k jejímu založení byly kontroverzní výroky předsedy indického nejvyššího soudu Súrji Kanta, který podle médií během soudního jednání označil mladé kritiky vlády za šváby a parazity. Soudce později uvedl, že jeho slova byla vytržena z kontextu. Popularita projektu rychle vzrostla. Instagramový účet CJP má více než 22 milionů sledujících (ačkoli některé účty spojené s hnutím byly podle agentury AFP zablokovány). To je více než dvojnásobek počtu sledujících BJP a výrazně více než hlavní opoziční Indický národní kongres. Strana během krátkého působení na politické scéně zorganizovala několik masových protestů. Například vyzvala ministra školství k rezignaci kvůli kritice a údajným nesrovnalostem při několika významných zkouškách ve školách. Indie má zároveň vysoký počet absolventů vědeckých, technologických, inženýrských a matematických oborů. Velká část vzdělaných mladých lidí však práci odpovídající jejich kvalifikaci nenachází. Podle Mezinárodní organizace práce se nezaměstnanost mezi vysokoškolskými absolventy pohybuje okolo 29 %. „Indie samozřejmě má vysoké školy, ale jen velmi malý zlomek z nich lze považovat za skutečně špičkové. Nejtalentovanější studenti a odborníci proto často odcházejí do Spojených států, Kanady, Británie nebo Austrálie,“ říká Štipl. „Ne každá firma vlastněná nebo provozovaná Indy patří ke světové špičce. Indický IT sektor je bezpochyby významný, ale jeho kvalita není všude stejná,“ upozorňuje. Mnozí se ale domů nevracejí. V tom se Indie znovu liší od Číny, jejíž největší města už části úspěšné diaspory dokážou nabídnout životní úroveň a pracovní příležitosti srovnatelné se zahraničím. „Čína už alespoň ve velkých městech dosáhla takové životní úrovně, že se bohatým a úspěšným Číňanům, kteří udělali kariéru v zahraničí, vyplatí vrátit. V případě Indie tomu tak většinou není,“ vysvětluje Štipl s tím, že se indická vláda snažila expaty přilákat zpět, avšak neúspěšně. „Odliv mozků proto hraje velkou roli. Vzdělaní Indové získají v zahraničí rozsáhlé zkušenosti a know-how, ale často tam zůstanou,“ dodává. Indickou výkladní skříní, kterou se Indie ráda chlubí, je IT. Podle indologa je však potřeba odlišovat indické odborníky působící v Silicon Valley a ve vedení západních korporací, domácí špičkové společnosti typu Infosys a širokou vrstvu průměrných dodavatelů. Úžasná, ale pomalá demokracie Rozdíl mezi indickým a čínským modelem není vidět pouze v hospodářských statistikách. Je vepsán také do fyzické podoby jejich měst. Čína už od 90. let investovala mimořádně masivně do silnic, dálnic, letišť a dalších staveb. Oproti tomu má Indie své tempo. „Výrazně zaostává v kvalitě silnic a dálnic. Situace se zlepšuje, ale mnohem pomaleji než v Číně,“ říká indolog. Nedostatečná infrastruktura podle něj zůstává jedním z problémů zahraničních investorů. Demokratická Indie si na rozdíl od Číny nemůže pro výstavbu nových čtvrtí dovolit převádět venkovskou půdu na městskou, scelovat rozsáhlá území, přestěhovat obyvatele a financovat infrastrukturu z budoucího prodeje či pronájmu půdy. Když indický developer získá konkrétní parcelu a postaví kancelářskou věž nebo uzavřený rezidenční areál, v okolí zůstanou i původní vesnice, vlastnické hranice a neformální zástavba. „V rámci demokratických zákonů, pravidel a způsobu fungování společnosti je obtížné takové území jednoduše zlikvidovat. Jde to, ale trvá to dlouho,“ říká Zdeněk Štipl. Ve slumech a původních sídlech žijí lidé, kteří se mohou bránit. Do sporů pak vstupují soudy, místní politici i nevládní organizace protestující proti nucenému vystěhovávání. „Indie velmi dobře ukazuje, že demokracie je na jednu stranu úžasná, na druhou stranu je pomalá a jednotlivé procesy v ní probíhají velmi zdlouhavě,“ shrnuje Štipl.