Rozstřel Sledovat další díly na iDNES.tvJe to běžný každoroční summit, nebo jeden z těch, které mohou opravdu změnit celé směřování aliance? Může se učinit realitou to, co bylo řečeno na summitu v Haagu. Tedy… To znamená 3,5 procenta HDP do roku 2035 na přímé výdaje na obranu a celkem pět procent včetně výdajů na odolnost, která je důležitá i pro jiné typy krizí. Pak je tam samozřejmě otázka Ukrajiny, důležitá, ale ne úplně v první řadě. Nově v rámci alianční dynamiky přibyla také situace v Hormuzském průlivu a úloha aliance a spojenců při ochraně plavby. Všichni přitom vidíme na našich čerpacích stanicích, jak to dopadá na naše životy. To hlavní ale je, aby se slova proměnila v činy. Stejně jako summit ve Walesu stanovil dvě procenta a dnes, když to trochu přeženu, 99 procent spojenců tento závazek plní. Až na Českou republiku. To jste řekl vy, ale v zásadě je to pravda. Bohužel se to týká i České republiky. Co je podle vás jedna otázka, která bude v Ankaře ve skutečnosti rozhodující, i když se o ní možná tolik nemluví? Rozhodující bude dojem, který si Spojené státy odnesou z věrohodnosti předkládaných plánů a vystoupení jednotlivých zemí aliance. Ta mají uklidnit Washington, že aliance má pro Spojené státy smysl. Aliance měla hluboký smysl během studené války. Lidé v Evropě byli zvyklí dávat na obranu kolem tří procent HDP. Dnes už Evropa bezpečná není. Když někdo zabírá méně, ostatní se na něj dívají úkosem. Nejdůležitější je přesvědčit Ameriku, aby zůstala angažovaná v Evropě, protože právě spojenectví mezi Amerikou a Evropou je základem naší bezpečnosti na tomto kontinentu. Podle vás se to spojenectví rozpadá? Nechci nikoho strašit, ale je to poprvé v historii, kdy za vnitroalianční roztržkou stojí Spojené státy. To se nikdy předtím nestalo. Vždycky to byl někdo jiný. Spojené státy přišly a řekly: „V zájmu celku se přestaňte hádat. Postupujeme tímto směrem a bude to tak.“ Dnes Spojené státy říkají: „V zájmu celku se musíte o svou obranu starat více. Máme i jiné úkoly a přesvědčte nás, že vás jako spojence potřebujeme stejně, jako vy potřebujete nás.“ A je to skutečně Amerika, nebo jen prezident Trump? Je to Amerika. Trump je ale velký akcelerátor a katalyzátor světového dění. Do všeho šlape mnohem razantněji, hlučněji a s větší neomaleností než ostatní, a tím celý proces zrychluje. Takže i bez něj by tento tlak existoval? Jednoznačně. Jen by se o tom mluvilo jinak. Snižoval by se počet prostředků určených k obraně Evropy a zároveň by se americká pozornost přesouvala jinam. Zároveň ale probíhá válka a už nikdo v Evropě nemůže na summitech aliance beztrestně tvrdit, že se bezpečnostní prostředí zhoršuje jen teoreticky. Ono se zhoršuje prakticky. Cítíte u Donalda Trumpa, že mu NATO příliš nevoní? Před summitem prohlásil, že tam jede hlavně kvůli prezidentu Erdoganovi. Naznačil také nespokojenost s některými evropskými spojenci. Máme tedy v Ankaře čekat velkou konfrontaci mezi Amerikou a Evropou? To je skvělá poznámka, protože hostitel summitu je pro tuto historickou dobu jako stvořený. Turecko je země se schopnostmi mocnosti středního řádu v mimořádně zajímavém geopolitickém prostoru Černého moře a Blízkého východu. V obou těchto regionech bez Turecka neuděláte nic podstatného. Turecko zároveň dobře ví, jak důležité je pro něj členství v alianci. Proto je schopné dělat kompromisy, využívat členství ve svůj prospěch, pomáhat si v boji proti terorismu – což v jeho případě znamená především kurdský terorismus – a zároveň něco alianci přinášet. Trump ví, že Turecko potřebuje. Teď je otázkou, koho a za jakou cenu vlastně potřebuje v Evropě. A koho tedy? V ideálním případě nás všechny. Evropa si naopak musí najít dostatek jednoty alespoň v základních nabídkách směrem ke Spojeným státům a zároveň mít i vlastní požadavky, například v oblasti jaderného zbrojení a jaderného odstrašení. Spojené státy jsou totiž nezbytnou součástí evropského odstrašení. Myslíte si, že se naplní Trumpova slova, že z Evropy odejde významná část americké armády? A bude se o tom mluvit v Ankaře? Bude. A právě proto si myslím, že je tento summit tak důležitý. Vedle politického tlaku na obranné výdaje tu totiž existuje i tlak faktický. Některé klíčové schopnosti – tankování za letu, satelitní snímkování, senzory nebo stíhačky páté generace – mohou z Evropy zmizet. Ve Spojených státech je určitě řada lidí, kteří dobře chápou hodnotu NATO. Ti říkají: „Budeme to dělat, ale s ohledem na to, co už máte vy. Jen to v alianci nedáváte do společného balíku schopností. My víme, co máte, a to, co máme my, potřebujeme jinde. Nebudeme ale postupovat neuváženě tak, abychom alianci ohrozili. Bude to praktický tlak.“ Proto je důležité, aby praktická část summitu schválila vojenské, tedy utajované dokumenty, které zajistí zachování obrany Evropy v tomto složitém mezidobí. Utajované? Ano. Veřejnost je nikdy neuvidí. Na konci summitu generální tajemník pouze řekne: „Chtěl bych konstatovat, že všechny předložené dokumenty považuji za schválené.“ Nikdo nic nenamítne, on poděkuje a obrovský balík dokumentů putuje k dalšímu zpracování. Tyto materiály se u jednacího stolu neprojednávají, ale pro fungování aliance jsou naprosto zásadní. Je tedy pravda, že se všechno dojednalo už dopředu a summit bude jen formálním potvrzením? Tento summit je především o věrohodnosti. Proto jsem opakovaně říkal, že Česká republika má být zastoupena na úrovni vlády. Když se podíváte na krize, kterými jsme prošli – covid, válku na Ukrajině nebo nedávný blackout –, jsou to situace, které řeší vláda. Hlava státu v nich prakticky pomoci nemůže. Vy do Ankary také jedete? To komentovat nemohu. Tyto věci se řeší odborně a spíše v zákulisí. Řekněme, že je to jedna z možných variant. A těšíte se tam? Každý summit je jiný, ale každý znamenal určitý posun. Právě za posledních deset let se ukázalo, že aliance umí své cíle naplnit. Dříve nikdo nevěřil, že budeme dávat dvě procenta HDP na obranu. Nevěřilo se tomu ani u nás. A dnes vidíte, že většina zemí už dávno směřuje k ještě vyšším výdajům. A kdy se to podaří České republice? To je věc, která mě asi jako jediná opravdu trápí. Letos to určitě nebude? Letos je to velmi těžké, protože jsme ztratili spoustu času. Myslím si ale, že dobrým cílem je, aby letošní výsledek byl lepší než loňský. Nejsmutnější je, že právě řečnění, i za minulé vlády, odvádělo pozornost od skutečného výkonu. Ten prostě chyběl. Dvou procent jsme nedosáhli. Za mě udělá pro věrohodnost země mnohem víc ten, kdo řekne, že dvě procenta budou, a skutečně je splní, než ten, kdo o tom pouze mluví v domácí debatě. Ještě k zákulisí summitu. Tam určitě vznikají zajímavé situace… Co spor mezi Itálií a Spojenými státy. Čekáte, že se tam něco semele? Víte, co mám na mysli: rozhádané duo – Meloniová versus Trump. Vím. Vidím dva politiky, kteří jsou populární právě proto, že si, jak se říká, neberou moc servítky. Jejich razantní styl politiky je zároveň stylem dneška. Vidím jejich dřívější velké přátelství a teď určitou roztržku, možná i mediálně zviditelněnou. To je ale povrch. Takový bulvární pohled na věc. A jaká je podle vás realita? Realita je mnohem složitější – a těžší pro Itálii. Itálie byla jednou ze zemí, které nedovolily Spojeným státům při operacích v Hormuzském průlivu využívat americké základny na italském území. A to přineslo skutečnou roztržku. Takže nešlo o nějakou fotku? Je to hlubší. Je to o tom, že mezi spojenci jsou samozřejmě země, které se z jakýchkoli důvodů v této otázce chovají jinak než spojenecky. Můžeme se bavit o důvodech, ale ve Spojených státech je to vnímáno spíše jako zrada než jako chování spojence. Je to skutečně citlivé. Vidím tam tedy hlubší podstatu než jen mediální rozmíšky. Podívejte, Itálie má tento problém, ale zároveň nerozporuje dvě procenta HDP na obranu. A je to země, která je z hlediska zadlužení někde kolem 130 procent HDP. Je opravdu vysoce zadlužená. Mnohem zásadněji než Česko. Přesně tak. Česká republika má jednu velkou výhodu. V krizi v Hormuzském průlivu nic podobného řešit nemusela, protože tady žádná americká základna není. Zároveň ale nabídla určitou pomoc. A možná i ta může být součástí summitového balíčku. Podá někdo v Ankaře Ukrajině nabídku, aby se stala součástí NATO? Ne. To je jednoduchá odpověď. A nikdy to podle vás nebude? Na Finsku a Švédsku vidíte, že… Nikdy neříkejte nikdy… Přesně tak. Geopolitické okénko pro vstup do aliance – a pozor, aliance je stále atraktivní, nenabízíme něco, co by nemělo hodnotu – se otevírá jen na velmi krátkou dobu. Možná je dobré postupovat i nepřímo. Rusko, soustředěné na Ukrajinu, vlastně promeškalo možnost jakkoli ovlivnit vstup Finska a Švédska do NATO. A ten výrazně změnil poměr sil na severu. Rusko má ve svých strategických úvahách nový problém a musí mnohem pečlivěji zvažovat své kroky v dalších oblastech. Nemá už rozvázané ruce. Ukrajina byla předmětem summitu v Bukurešti. Ukazuje se ale, že tehdejší debata byla vedena nerealistickými očekáváními. Do strategických úvah je vždy potřeba zahrnout i vůli soupeře. Teprve to dává celé situaci dynamiku a věrohodnost. Tak jinak… Přiblíží alespoň summit NATO konec války mezi Ruskem a Ukrajinou? Je to také velké Trumpovo téma… Chtěl válku vyřešit během jediného dne… U Trumpa zůstává jeden důležitý aspekt. Neustále opakuje: „Nejdřív zastavme krveprolití.“ Takže nějaké příměří. Ano. A ukazuje se, že tato linie není směšná, i když byla někdy v českém mediálním prostoru zesměšňována. Ve skutečnosti je zastavení zabíjení naprosto zásadní pro vytvoření prostředí, ve kterém mohou obě země vůbec hledat společnou řeč. Byla tady tolik zesměšňovaná iniciativa „chcimírů“. Nastala změna? Myslíte si tedy, že se po summitu NATO v Ankaře přiblíží příměří a bude se dál jednat? To bych si samozřejmě velmi přál. Myslím si, že i na Ukrajině je mnoho lidí, kteří by potřebovali alespoň na chvíli najít klid. Lidské zdroje docházejí. Ukrajina ale ukázala, že v této fázi války, i díky pomoci spojenců, dokáže obstát. Předminulý týden jsme měli jednání s Ukrajinci na úrovni ministra Fedorova a bylo to velmi zajímavé. Říkali nám: „V tuto chvíli potřebujeme především tři věci. Dělostřeleckou munici – tam Česká republika skutečně hraje svoji roli. Dále drony různých typů a velikostí, i když velkou část si sami vyrábíme. A potřebujeme protivzdušnou obranu.“ Právě tyto tři oblasti dnes definují ukrajinské válečné úsilí. Potřebují vydržet ještě určitou dobu, protože právě teď jde skutečně o všechno. Podle nich je opotřebovací válka ve své závěrečné fázi. Nevíme, jestli to bude trvat půl roku, tři čtvrtě roku nebo rok. Pokud to ale vydrží, otevírá se cesta k deeskalaci a k uzavření míru za rozumných podmínek. Ještě česká stopa na summitu. Napadá mě paralela s Trumpem a Meloniovou. Když je mezi ní a Donaldem Trumpem určitá roztržka: prezident Petr Pavel se také v minulosti o Donaldu Trumpovi vyjadřoval nevybíravě. Ta vyjádření určitě znáte… Ano. Hraje to také nějakou roli, proč česká vláda váhá s tím vyslat na klíčová jednání prezidenta republiky? Donalda Trumpa jsem osobně potkal. Působil velmi šarmantně, byť byl hodně zahleděný do sebe. Je to člověk, který si svého postavení velmi cení a je silně orientovaný na vlastní osobu. Myslím si, že není rozumné vyjadřovat se o něm neuctivě. A obávám se, že podobné výroky někde zůstávají. Myslíte, že si je Trump pamatuje? Možná ne on sám, ale lidé kolem něj určitě. Roztržka s Meloniovou ukazuje, jak malicherné to někdy může být. Jsme ale lidé, a proto býváme malicherní, ješitní. Donald Trump rozhodně není člověk, který by velkoryse přešel osobní invektivu. A jsou mezilidské vztahy a osobní vazby na summitech a v rámci Severoatlantické aliance skutečně tak důležité? Často se říká, že rozhoduje i osobní chemie mezi lídry. Na samotných summitech ani ne. Dnes u jednoho stolu sedí zástupci dvaatřiceti zemí, generální tajemník a celý štáb. Je to velký, přesně organizovaný formát. Mluví se podle stanoveného pořadí, které vychází mimo jiné z obranných výdajů. To je zaběhnutý systém. Jiná situace je při společných večeřích nebo neformálních setkáních. Tam už osobní chemie roli hrát může. Právě tam se hlavy států a předsedové vlád potkávají v užším kruhu.