Linhartová, která v Československu patřila do skupiny takzvaných šestatřicátníků, kam mimo jiné patřili Václav Havel, Josef Topol a Jan Zábrana, vystudovala dějiny umění na filozofické fakultě. Poté pracovala v památkové péči a jako kurátorka. Uspořádala řadu výstav především umění 30. až 50. let, z nichž mnohé sklidily nelibost komunistických funkcionářů. Od poloviny 60. let se začala soustavněji věnovat literatuře. Její dílo, například soubory próz Prostor k rozlišení, Rozprava o zdviži a Přestořeč či sbírka básní Nastolení krále, mělo poměrně velký ohlas. Pro její tvorbu je charakteristické prolínání časových pásem, splývání dějů, osob, mísení fikce a reality a hra se slovy. V roce 1968 emigrovala do Francie a od té doby publikovala výhradně ve francouzštině. Usadila se v Paříži, kde řadu let pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při UNESCO. Od 90. let působila v muzeu orientálního umění Guimet, kde se zabývala především japonským a čínským malířstvím. V roce 1998 se stala laureátkou literární Ceny Jaroslava Seiferta udělované od roku 1986 z iniciativy Františka Janoucha Nadací Charty 77 za vynikající beletristické dílo vydané v posledních třech letech. Cenu obdržela za soubor francouzsky psaných próz Mes oubliettes. Grémium kulturních historiků a kritiků v roce 2011 ocenilo Cenou F. X. Šaldy její knihu Soustředné kruhy. Pro prestižní literární ocenění si ale do Musea Kampa z Paříže nepřijela. Svou nepřítomnost na slavnostní ceremonii tehdy autorka omluvila svým zhoršeným zdravotním stavem.